We All Go To Hell [Frerard FF]

I Like Your Laugh

Probudil mě naprosto otřesný bzučivý zvuk, který jsem nikdy nečekal. Otravný pípot budíku. Hlasitě jsem zaúpěl a Gerard nade mnou zaskučel také. "Co to je?!" zakřičel jsem, abych to přehlušil. "Budík, nepoznáš to?" odsekl podrážděným hlasem, zjevně protože by také ještě rád spal.

Seskočil a začal se přehrabovat v té hromadě. "To si děláš prdel, to je to zahrabaný někde v tomhle?!" zavyl jsem a zakryl si uši polštářem. Vůbec to nepomohlo, takže jsem ho zase položil na postel, vstal a pomohl mu to najít. Všechen ten bordel byl rázem všude po pokoji. "Proč si vůbec nastavuješ budík?" "Mám rád, když se budím každý den stejně." "Bože ty seš fakt šílenej." A najednou bzukot ustal. Podíval jsem se Gerardovi do rukou, ale nic nedržel. Usmál se, zamrkal a kývl hlavou, jako by něco právě bravurně zkonil. Otočil se, udělal jsem to samé a potom jsem si to uvědomil. Budík ležel rozkřáplý na zemi u zdi.

Vybuchl jsem záchvat smíchu a Gerard se neudržel a také se uculoval. "Dobře ty, Gerarde." pochválil jsem ho a málem spadl na podlahu. Už mě začaly solidně táhnout koutky, takže jsem se pokoušel uklidnit. Pobaveně se na mě díval. "Tak jsem to trošku nevychytal no." obhájil se a ledabyle pokrčil rameny. Zvedl jsem ruku, abych ho zastavil a přidušeně ze sebe dostal: "Mlč už, nebo se rozřehtám nanovo." Ušklíbl se a schválně pokračoval: "Nehodil jsem s tím moc, nebyla to moje chyba. To fyzikální zákony." Prskal jsem smíchy, ale pořád jsem se držel a snažil se na něj hodit jeden z mých nejděsivějších vražedných pohledů, jenže když se zubíte jako idioti, nejde to úplně nejlépe. Znovu pokrčil rameny a prohodil: "No co, mám rád tvůj smích."

Zaskočilo mě to. Pokusil jsem se to nedát znát a uchichtával se nuceně dál, ale ve skutečnosti mě úplně zmátl a já tím byl úplně v klidu. Po chvíli jsem dělal, že jsem se už uklidnil a začal hledat svoje oblečení stejně jako on. Doteď jsme byli oba v boxerkách.

Jak to myslel, že má rád můj smích? Popravdě nemám ho rád ani já, zním trochu jako lama na drogách...

Když jsem na sebe natahoval tričko, vrazil do pokoje Vic. Rozhlédl se po pokoji, nadzvedl obočí a pokýval hlavou. "Okey... fakt nevím, co se tu dělo, ale Oli chce, abychom byli všichni do tři čtvrtě hodiny dole."

Dveře se zase zavřely, podívali jsme se s Geem na sebe a zasmáli se.

"Máme ještě spoustu času." konstatoval Gee a sedl si vedle mě na postel. "To jo." Opřel jsem se o zeď a podíval se na něj. Taky se ke mně otočil. Chvíli bylo ticho. Ale ne to trapné, nepříjemné ticho. Tohle bylo takové jiné, zvláštní ticho. Klidně bych to takhle vydržel celou tu tři čtvrtě hodinu.

Gerard ho nakonec prolomil: "Hraješ na kytaru že?" "Jinak bych ji s sebou netáhl." zazubil jsem se. Taky se ušklíbl. "Pravda, blbá otázka." "Tak jsem to nemyslel." usmál jsem se na něj a on se usmál také. Tak hezký úsměv snad nemůže mít nikdo...

"Zahraješ mi něco?" uculil se a sepjal ruce. Zaskočilo mě to. "A-a c-co?" zakoktal jsem se a zrudnul. "To je jedno, třeba něco, co ti tak přijde na mysl." usmíval se jako sluníčko a já cítil, že se červenám pořád víc a víc. Bože Franku, seber se! "A-ale já ještě nikomu nic ne-nehrál." Bravo, tak to ses pochlapil. Přiblížil se ke mně ještě blíž a chytil mě za rameno. Málem se mi zastavil dech. Já jsem z něj dočista mimo! "Franku prosím, prosím." Nedokázal jsem říct ne. Tak jsem kývl. Koutky se mu roztáhly od sebe a přísahám, jestli jste se si mysleli, že pojem 'usmívat se od ucha k uchu' je jen obrazný, mýlili jste se. Pustil mě, abych se mohl natáhnout pro kytaru.

Nejistě jsem se na něj podíval. Pohledem mě pobídl. Zavřel jsem oči a zahrál jsem něco, co jsem seskládal ještě předtím, než mě rodiče vyhnali z domova.

Cítil jsem, jak ve mně kolují vzpomínky. Cítil jsem, jak se mi vrací ta slabost i ta síla a jak se ve mně probouzí to, co ve mně žilo v době, kdy jsem tohle poprvé zahrál. Téměř se mi z toho zatmělo před očima a já jen poslepu hmatal po správných tónech. Měl jsem to už v ruce. Všechny pohyby nazpaměť. Vzpomněl jsem si na ně a i když je to už aspoň tři roky, i když to bylo tak dávno, prsty mi klouzaly přesně tak, jak měly.

Uvědomil jsem si, že jsem skončil a otevřel oči. Zase jsem to byl já. Já bez těch démonů uvnitř. Vzpomněl jsem si, proč jsem tohle celé vlastně dělal a podíval se na Gerarda.

Zíral na mě s otevřenou pusou. Po chvíli ji zaklapl, asi mu to došlo až teď. "Wow... jsi... úžasnej..." vydechl. Ztuhl jsem. "V-vážně?" "Jo ty... je vidět, že tím žiješ a-" "Hej!" přerušil nás zase Vic. "Vy tupouni, neříkal jsem za tři čtvrtě hodiny? Už na vás čekáme, pojďte!" Usmáli jsme se na sebe, já odložil kytaru a šli jsme.

Um... trochu delší dílek je na světě :) Co tomu říkáte? >.< :D