We All Go To Hell [Frerard FF]

Please no...

Chci se omluvit všem (pokud někdo takový vůbec je :D), kdo sledují tenhle příběh, ano, já vím, že nový díl nebyl už víc jak týden, ale mám takové osobní problémy, které musím nějak vyřešit a samozřejmě se budu pokoušet tak učinit co nejdříve. Do té doby se omlouvám, že kapitoly nebudou vycházet tak často, snad mi odpustíte :)

(V médiích máte jeden Frerard obrázek - umřela jsem smíchy, ale přitom je to tak děsně kawaii XD ^w^)
(A taky jsem naprosto mimo, protože mi včera přišel naprosto boží plakát s MCR, takže teď sedím a pořád na něj jen čumím :33)
(↑Kupodivu ne, to není ten "osobní důvod" XD)

Vesele jsem si poskakoval v ulici. Cítil jsem se tak volně, tak uvolněně a šťastně, tak... dětsky. Ano, to je ono. Byl jsem jen dítě. Jen malé dítě s aktovkou na zádech. Bolel mě bok, ale nijak mi to nevadilo. Taky jsem si nedokázal vzpomenout proč. A ani jsem se nepokoušel vzpomenout si, měl jsem skvělou náladu. Slunce na mě svítilo a já vyvracel hlavu dozadu, abych zachytil co nejvíce paprsků na tvář. Zaslechl jsem v koruně stromu ptačí zpěv a jen mě to pobídlo k větší radosti. Cítil jsem se tak příjemně. Tak moc, až mi to bylo divné. Takhle to nikdy nebylo.

Čím více jsem se tím zabýval, tím blíže byl cíl mé cesty a tím hůře jsem se cítil. Něco tu nesedí, něco se děje. A pak jsem pochopil. Zastavil jsem se před dveřmi do domu, kam jsem měl vstoupit. Cítil jsem, jak se mi po tváři skoulela slza. "Nechci tam..." šeptl jsem tiše.

Jako by to byl jakýsi povel, popadly mě neviditelné ruce a táhly dovnitř. Ječel jsem, kopal kolem sebe, vzpíral se, bránil se, plakal. Ale nic nepomáhalo a já byl stále blíže a blíže. "Prosím ne! Ne prosím ne!"

Dveře se otevřely a já byl vhozen dovnitř. Vevnitř nic nebylo, jen černo a já padal a padal a křičel.

Najednou jsem dopadl. Všude kolem mě byla stále stejná temnota, ale já cítil, jak ležím na studené zemi. Už dávno jsem neměl aktovku. Tady jsem nebyl dítě. Tady jsem nebyl ani člověk.

Třásl jsem se. Zakryl jsem si hlavu, instinktivně se schoulil do klubíčka a tiše plakal. "Prosím ne... ne prosím ne..."

Ucítil jsem prudkou bolest v žebrech. Zvedl jsem svůj ztrápený pohled a ve tmě na mě hleděl on. 'Ne. Ne, ne, ne, to není pravda, nemůže být.' blesklo mi hlavou. Jenže bolest se zopakovala a já se prudce rozkašlal.

'Proč je tady? Proč je tu teď?!'

"Vždycky jsi byl hnusnej spratek, Franku. Vždycky." uchechtl se. Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou, ale další kopnutí odnesla hlava a já si ji jen přitiskl blíže k tělu a pevněji ji zakryl dlaněmi. "Ale k tomu všemu jsi ještě buzna, Franku. Jsi prostě malá zrůda."

Cítil jsem na sobě ještě jeden pohled. Cítil jsem, jak si mě měří se znechucením v rysech. Nevydržel jsem to a i přes "trest", který jsem schytával, jsem se podíval. Moje oči se setkali s matčinými.