We All Go To Hell [Frerard FF]

Thank you

Vevnitř to žilo. Kluci se smáli a každý měl dobrou náladu. Nestihl jsem pochytit, o čem se baví, protože o pár sekund později, co jsem vešel do místnosti, CC zvolal: "Hej, mám skvělej nápad!" Všichni se toho chytli: "O co jde?" "Vyklop to!" Zářivě se usmál a vyhrkl: "Uděláme si stezku odvahy!" Andy zatleskal, vyskočil a vyjekl: "Jooo prosím, to bude super! Nikdy bych neřekl, že by mohl mít takovej dement jako ty CC dobrý nápady." Zašklebil se na něj. "Naser si, Andy." protočil panenky.

Ostatní se do té doby příliš nevyjadřovali. "Stezka odvahy? Není to hovadina?" podotkl Oli a zvedl obočí. "Tys byl vždycky suchar." mávl CC rukou. "Hej ale mně to taky nedává smysl. Vždyť v noci taky chodíme ven, jakej bude rozdíl?" ozval se Vic. "To je jednoduchý," zvedl prst Andy, "nepůjdeme ulicema. Jednou jsem byl s CCem za dne venku a našli jsme tady poblíž takový dva opuštěný baráky- Pamatuješ na ně že jo?" podíval se na něj. Ukázal mu zvednutý palec a Andy pokračoval: "Jejich půdy sou propojený. Takže si dáme trasu přes ně a sejdeme se... sejdeme se na konci toho dvorku." Mrkl na CCho a ten se zašklebil.

"Já to beru." přihlásil se Ronnie.
"Um... ok může to být sranda." usmál se Vic.
"Jsem pro!" ozval jsem se i já.
"No, nebudu vystupovat z davu." zašklebil se Oli.

"Tedy rozhodnuto!"

***

Už to je to asi hodina a půl. Andy nám popsal trasu a rozhodlo se, že se bude chodit po patnácti minutách. Každý samozřejmě sám. Skončil jsem jako poslední a musel jsem počkat už jen minutku, abych vyrazil.

Bez problémů jsem našel dům, který CC a Andy popisovali. Na jeho klice byl už z dálky vidět zářivě zelený náramek, jenž tam pověsili, abychom se mohli podle něčeho orientovat.

Přistoupil jsem a otevřel. V tu chvíli jsem málem dostal infarkt. Zaječel jsem a směsicí strachu a leknutí se mi podlomily kolena, když jsem na paži ucítil ledově studenou ruku.

"Franku, to jsem já!" zašeptal jakýsi hlas a já spatřil postavu ve tmě, která se nade mnou skláněla. "G-gerarde?!" vyjekl jsem. Měl přede mnou mít patnáctiminutový náskok!

Rychle jsem se sebíral ze země a on se okamžitě křečovitě chytil znovu mojí ruky. "F-franku můžu jít s tebou?" popotáhl."Heh? N-no tak jestli teda-" "Prosím, Franku! Já ještě nikdy venku v noci nebyl, nechci jít sám do tý strašidelný barabizny!" zafňukal mi do ramene a držel se mě pořád pevněji. "Auu, joo ok Gee, jen mě tak nedrápej!" zaúpěl jsem bolestně. Stisk povolil, přitiskl se vyděšeně blíž ke mně a zašeptal: "Děkuju ti."

Musím uznat, že kluci měli trochu pravdu. Bylo to strašidelné. Mám 18 let a klepu se jak ratlík! A to nemluvím o Gerardovi.

Dům byl hodně dlouho nespravovaný, většina omítky už dávno opadala a projít jednotlivými místnostmi bylo často docela těžké, protože často se někde povaloval nějaký ten spadlý trám, nebo strhnutý kus zdi. Všude ležela nejméně centimetrová vrstva prachu a světla tu bylo minimálně.

Možná nejděsivější na tom bylo, že v jedné místnosti byly na oknech připevněny mříže. Když jsem si toho všiml poprvé, přeběhl mi mráz po zádech. Gerardova reakce mě ale překvapila. Vyjekl, málem mi rozdrtil ruku a vzápětí začal potichu vzlykat.

"Gee?" zašeptal jsem.
"J-já tady nechci bejt." zanaříkal.
"No tak Gee, to je v pohodě, vyjdeme tyhle schody a pak už jen projdeme tím druhým domem a je to. Neboj, jsou to jen mříže." uklidňoval jsem ho.
"Ale já to nesnáším!" zakvílel.
"Jen pojď dál, to je v pohodě, jsem tu s tebou a nemáš se čeho bát. Spolu dojdeme až do konce."

Schody hodně vrzaly a působily dojmem, že se každou chvíli rozpadnou, ale kupodivu se tak nestalo.

Půda taky nebyla zrovna příjemným místem, hlavně jelikož většina střechy se zbortila a museli jsme oba šplhat přes zničený materiál kolem. Objevili jsme dveře a za nimi se nacházela kratičká chodbička. "F-franku, proč tohle někdo vůbec někdo dělal?" zašeptal a vyděšeně se díval po úzkém prostoru. Pokrčil jsem rameny a pokračoval.

Ocitli jsme se v druhé půdě, která vypadala o mnoho zachovaleji. O mnoho snadněji jsme postupovali dál.

Najednou se místností prohnalo hejno netopýrů doprovázené hlasitým hučením. Bylo to tak náhlé, že mě málem chytila mrtvice. Dnes už podruhé...

Gerard to asi už nezvládl a rozbrečel se naplno. Pevně mě objal kolem ramen a naprosto se odmítal pustit. (Tedy ne že bych se o to pokoušel.) "Gee, neboj, to byli jen netopýři." uklidňoval jsem ho. "J-já už nechci, Franku, prosím, Franku, Franku, prosím..." opakoval pořád dokola. Stále se ke mně tiskl a mně rázem veškerý strach přešel. Bože je roztomilý. Rychle jsem zavřel oči. Přestaň! Přestaň Franku, tenhle kluk je tvůj kamarád! Ani jsem nevnímal, co přesně říká. Vnímal jsem, jak pláče a opírá mi čelo do hrudi a, i když jsem byl nižší, měl jsem náhle výhled na ty jeho vlasy. Musí být hebké.

Neudržel jsem se, také ho objal a konejšivě mu je prohrábl. Už ho jen do nich polib a posereš to dokonale, Franku. Jo, kéž bych to mohl udělat...

"Pojď Gee, neboj se, vždycky když se budeš cítit v nebezpečí, tak se ke mně můžeš schovat." Jsi pořádnsj hajzl, Franku, jen využíváš toho, že má strach. To není pravda!

"Slib mi, že už tam nebudou ty hnusný mříže!" zavzlykal.
"Nebudou. Vážně nebudou." pošeptal jsem, jemně ho chytl a šel jsem dál.

Konečně jsme se dostali až k východu do dvoru. Byl jsem rád, že jsem Gerardovi opravdu nelhal a nic podobného jsme už nespatřili. Myslím, že to by se už určitě složil. Otevřel jsem.

Trochu delší díl, tak doufám, že někdo bude mít chuť to dočíst až sem xD

Hope u like it ^^