We All Go To Hell [Frerard FF]

Do you know what is friendship?

Ležel jsem na zádech a koukal do prázdna. Samozřejmě že jsem nečetl nic dalšího. Tohle mi docela stačilo.

Nevěděl jsem, co přesně si o tom mám myslet. Jsem si jistý, že něco uvnitř Gerarda není tak, jak má být. Něco je špatně a já přemýšlel proč. Souvisí to s tím, co jsem slyšel od CCho? Co se mu tenkrát stalo? Nebo má prostě deprese? Vím to, tohle jsou pro to typické myšlenky: Nikdo mě nemá rád a nikdy ani nebude. Netušil jsem, proč. Proč se Gerard takhle cítí? Když mi přijde, že na někoho úžasnějšího jsem nemohl nikdy narazit.

Ale bylo tu něco jiného. Něco v jeho slovech, co znělo jako by nešlo jen o "obyčejnou depresi". Přišlo mi, že je to daleko horší, než se vůbec zdá.

"Ahoj Franku." vstoupil do pokoje, položil svoje cigarety na stůl a zašklebil se na mě. Trhl jsem sebou, protože mě až příliš prudce vyrušil z přemýšlení.

V ten moment jsem se rozhodl: Nebudu se k němu chovat nijak jinak než doteď. Neměl jsem právo do toho sešitu nahlížet, takže nemám právo podle něho ani jednat.

Jedním okem jsem si všiml, jak Gerard spěšně zahrabává deník pod kupičku oblečení, která ležela kousek od stolu. Bylo jasné, že je nervózní. Klepal se.

Otočil se a nejistě se na mě usmál. Hned se ale rozešel zpátky ke dveřím. "Kam jdeš?" zeptal jsem se trochu překvapeně a zčásti se zájmem. "Zakouřit si." zamumlal. Zvedl jsem se. "Půjdu taky."

Společně mlčky jsme došli před budovu. Gerard vytáhl z kapsy červené Marlborky, jednu si strčil mezi rty a nabídl mi. Také jsem si vzal. Oběma zapálil. Chvíli jsem jen stáli a beze slova vydechovali kouř.

"Ty Franku?" ozval se. Zněl vyrovnaně a přesto jsem cítil, že je nejistý. "Hm?" "Jsme my dva... přátelé?" Překvapilo mě to, ale pokusil jsem se to nedat najevo. "Myslím, že ano." prohodil jsem a vydechl značnou část plic.

Mátlo mě to, že se na tohle ptá a samozřejmě jsem myslel na to, co si zapsal do deníku, i když jsem si slíbil, že to neudělám. Jenže to jsem netušil, že na to bude takto odkazovat. To se těm myšlenkám nedalo vyhnout. Něco jsem si z toho vyvodil, ač jsem chtěl nebo ne: Gerardovi záleží na přátelství.

Podíval se na mě a dlouho mi hleděl zpříma do tváře. Cítil jsem se, jako by zkoušel proniknout mi do duše a zjistit, jestli myslím svá slova vážně. Jeho oči, ne, on celý mě děsil, ale zároveň naprosto paralizoval. Nechával jsem ho, ať si hledá, co chce. Nenajde stejně ani kapičku lži.

Na pár sekund zavřel oči a když je otevřel, byly najednou plné emocí a já nedokázal rozeznat, jaké to jsou. "Víš ty, co to je přátelství?" Jeho hlas se v nočním vzduchu podivně zachvěl a přišlo mi, že ač to bylo tak tiché, musel to slyšet i někdo na druhé straně města. Otázka se vznášela ve vzduchu jako vločky v zimě. Tiše a přesto důstojně a májestatně a bilo to na poplach.

Vím to vůbec?

Ví to vůbec někdo?