Vsadíš se?

Líbání země

„Vylez už konečně z tý postele!" Taky dobrý ráno matko. Tak takhle vypadalo moje ráno, nasraná těhotná matka, která na mě řve. Co víc si může téměř sedmnáctiletá puberťačka na začátku srpna přát? Třeba stupidní letní tábor, kam jí její matka přihlásila, protože řekla učitelovi, že je to kretén a měl by pro veřejné dobro zalézt do díry v zemi a už nikdy nevylézt.
Jo, nějak tak.

Otráveně jsem vylezla z postele, aby neměla další kecy a došourala se do koupelny. Horká voda mě bezpečně probrala a po patnácti blažených minutách se zase ozval její ječák, tímhle tempem by mohla jít dělat policejní sirénu, zločinci by se radši nechali zatknout nebo zastřelili, než aby jí poslouchali. Popadla jsem hřeben a pomocí kulmy se mi podařilo na hlavě vytvořit přijatelný účes. Jen v ručníku jsem vyšla z koupelny a snažila se ve skříni najít něco nositelnýho, což bylo těžký, když půlka oblečení byla narvaná v černým kufru. Když jsem úplně zezadu šatníku vyhrabala lehký černý svetřík, tak jsem si zatleskala a společně se šedýma šortkam jsem si to šla oblíct. Během chvíle jsem to měla na sobě, už to jen stačilo doladit linkami s rtěnkou, který obojí matka nesnášela. Řasy jsem rychle přetáhla řasenkou a do malý tašky si hodila poslední věci jako mobil, sluchátka, blok s tužkami a pro jistotu jednu knihu.

„To ti to trvalo." odfrkla si matka jako nasraná kobyla a i s verlybím břichem si to zamířila před dům. Protočila jsem nad ní očima, ale pak se za ní i s těžkým kufrem vydala.

„Počkej, já ti to vezmu." usmál se na mě přes brýle Mike. Naštvaně jsem se na něj podívala a sama si kufr hodila do kufru. Mike se zatvářil ublíženě a radši si šel sednout na místo řidiče k matce. Nesnášela jsem Mikea, nesnášela jsem jsem i svýho pravýho otce, kterej jen tak zdrhl když mi bylo šest, ale matčina novýho manžela Mikea jsem nesnášela snad ještě víc, protože se mi snažil nahradit fotra.

„Tak jak se těšíš na tábor?" zeptal se mě Mike, když jsem si sedla do auta a on se rozjel. Asi ještě za ty tři roky nepochopil, že mně dělat fotra nebude.

„Asi tak, jako na toho malýho fracka." odvětila jsem a sledovala v zrcátku, jak matka rudne zlostí.

„BIANCO! IHNED SE OMLUV!" zakřičela, až jsem si myslela, že moje uši radši spáchají sebevraždu. Místo očekávané omluvy jsem si ale opřela nohy o sedačku a dala si do uší sluchátka. Hudbu jsem zapnula na maximum a během chvíle její jekot ustal a nahradil ho jekot nějaké hudební skupiny.

Dívala jsem se, jak krajina utíká a přemýšlela, jak to ty dva tejdny přežiju. Bez počítače. S lidmi. Já neumím moc dobře komunikovat, taky to odpovídá tomu, že celkově mám 0 opravdových přátel, pokud se nepočítá stará plyšová žirafa a dvě fretky. U mě na škole taky není moc příležitostí si nějaký ty přátele najít, protože je to tam jeden rozmazlenej fracek za druhým, kteří se tam dostali jen proto, že jim to zazobaní rodiče zaplatili a neumí ani nakreslit stickmana.

Auto se zastavilo po několika minutách a já si vyndala sluchátka z uší. Byli jsme na parkovišti, kolem byla hromada aut společně s děckami různýho věku s rodiči a autobus. Vystoupila jsem z tý zatuchlý káry a rozhlídla se. Bylo tu narváno, skoro sedmdesát děcek.

„Já jdu odevzdat vedoucím papíry, ty tu zůstaň a nikam nechoď." křikla po mně matka a já jen protočila oči. Mike mi mezitím už stihl vyndat z auta kufr a postavit ho ke mně.

„Nebude to tak hrozné, možná si tam dokonce najdeš přátele." povzbudivě se na mě usmál. Povytáhla jsem obočí a přemýšlela, pokud to myslí vážně, nebo pokud si ze mě dělá prdel. Ale vzhledem k tomu, že Mike znal jen Ťuk ťuk vtipy, jsem na to moc nevsázela.

„Vážně?" otráveně jsem řekla a sledovala bandu nějakých holek, jak se hihňají, objímají a ukazují na nějakýho blonďáka. Pak tam byla další holka, která asi neznala pojem důstojnost, protože měla výstřih hlubokej jako Mariánský příkop a sukni krátkou jako její IQ.

„Já půjdu za mámou, jo? Vydrž tu." oznámil Mike a než jsem se nadála, už byl taky v prdeli. Povzdechla jsem si a pozorovala nějaký malý dítě, co utíká matce. Najednou jsem ucítila náraz do zad a už se poroučela k zemi. Tvrdě jsem dopadla na chodník a bolestivě sykla.

„Ježiš promiň, já tě neviděla, není ti něco?" ozval se starostlivý hlas a já zvedla hlavu. Nade mnou se skláněla dívka s dlouhými medově blond vlasy, na kterých měla nasazenou květinovou čelenku a ustaraně se na mě dívala svými světle modrýma očima a natahovala ke mně ruku. Ignorovala jsem její ruku, sama jsem se zvedla a oprášila se, nechtěla jsem její pomoc.

„Ještě jednou se moc omlouvám, je mi to líto, neviděla jsem tě, opravdu jsi v pořádku? Nebolí tě nic?" starala se neznámá dívka a já jen chtěla, aby zmlkla.

„Ne, jsem v pořádku." uštěpačně jsem jí odsekla ve snaze jí odradit, ale ona tu pořád stála.

„Tak to jsem ráda. Taky jedeš na tábor?" věnovala mi jeden okouzlující úsměv a já nemohla uvěřit svým očím, jak to, že tu pořád je. Nejradši bych jí ten úsměv z tváře vymazala, tyhle sluníčkáře jsem nesnášela.

,,Jo jedu." sykla jsem po ní jako podrážděná zmije a doufala, že není tak natvrdlá jako Mike a pozná, když o její přítomnost nestojím.

„A poprvé že ano? Nikdy jsem tě neviděla, tebe bych si jistě zapamatovala." zeptala se a změřila si mě pohledem. Měla pravdu, mě nejde přehlídnout.

,,Jo." podrážděně jsem odpověděla.

„Tak to je super! Já jsem Ember." zářivě se na mě usmála ta bloncka a natáhla ke mně ruku, na které jí visela hromada náramků.

„Bianca." odpověděla jsem, ale její ruku jsem ignorovala. Stáhla jí zpátky k sobě, nevypadala, že bych jí nějak svými slovy zasáhla, dál se na mě usmívala jako z reklamy na Listerin.

„To je hezké jméno, co kdybychom spolu seděly v autobuse? Kamarádka, která se mnou měla jet bohužel onemocněla a všichni už s někým sedí." řekla Ember jako by to bylo naprosto normální, zeptat se někoho, koho znáte půl minuty pokud s vámi bude sedět, když k tomu přičtete rozdíly mezi mnou a jí. Každá jsem byla... jiná.

„Fajn." Žádná lepší možnost se mi zatím nenabídla, aspoň nemá na triku nějakého pop zpěváka. Vrhla po mně další zářivý úsměv a objala mě. Ztuhla jsem s rukama u těla, sakra ona mě objala. Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, už stála naproti mně a zubila se na mě.

„Super, budu sedět v první sedačce za druhými dveřmi." řekla a odběhla. Nechala mě tam zmatenou a podrážděnou. Znovu, a očividně ne naposledy za tenhle prokletý den, jsem si povzdechla, vzala kufr, abych ho mohla dotáhnout k autobusu.

Jo, jenže to by do mě nesměl nikdo další narazit a já spadnout už po druhý za den na zem.