Vsadíš se?

Zabíjím jednomu debilovi koule

Prudce jsem se otočila, abych se shledala s tváří toho debila, který měl na tváři povýšený úšklebek. 

„Pokud si myslíš, že se ti omluvím, tak seš ještě větší debil, než jsem si myslela." štěkla jsem po něm a propálila ho jedovatě zeleným pohledem.

„A pokud se mi ty neomluvíš, tak jsi ještě větší kráva než jsem si myslel." oplatil mi urážku. To si nemohl vymyslet nic originálního?

„Jsi jen arogantní debil bez kousku slušnýho vychování." 

„Divné, to samé je podle mě tvoje přesná charakteristika." Asi fakt trpěl nedostatkem představivosti, když prakticky říkal to samý, co já.

„Možná to bude tím, že mě neznáš a přesto jsi mi začal hned nadávat."

„Ty mě ale také neznáš a hned ze mě děláš debila"

„Debila z tebe dělat nemusím, to zvládneš sám."

„Omluv se."

„Takovému bezpáteřnímu, arogantnímu, nadutému debilovi? To dřív Hitler vstane z mrtvých a konvertuje k židovství."

„V tom případě máš určitě ráda pavouky uvnitř spacáku a ve vlasech." ušklíbl se na mě Fred, nebo jak se ten pablb jmenoval a odešel zpátky na svoje místo. Konečně.

„Měla by ses mu omluvit." Áááá, jeptiška už zase spustila. Jen jsem protočila oči a radši si dala do uší sluchátka, poslouchat její svaté kecy se mi nechtělo.

......

„Vstávej Bianco, jsme tu." mluvil na mě někdo a lomcoval mnou. Se zamručením jsem otevřela oči a ospale zamrkala na Ember, která mě vzbudila.

„Za pět minut jsme v táboře, připrav se." Protáhla jsem si ztuhlé tělo, jak to jen v tom malém prostoru šlo a posbírala si všechny věci.

„Tak jo děcka, jsme tu. Teď až vystoupíme, tak se všichni shromáždí na té louce naproti basketbalovému hřišti. Tam bude zbytek vedoucích, dozvíte se pravidla, která jsou stejná jako každý rok, budete rozděleni do oddílů a chatek. Zbytek dne máte osobní volno, nějaé jídlo bude v jídelně, pak bude už jen večeře a po ní se jde do Doupěte, kde se ještě dozvíte pár věcí." stručně řekla Cassandra a to už autobus zastavoval.
Všichni se začali hrnout ven, nadšeně si povídali a navzájem se překřikovali. 

Když jsem se konečně dostala ven i já, tak jsem se jako první nadechla čerstvého vzduchu. A jako druhé, jsem spadla obličejem napřed na zem.

„Jejda promiň, to jsem nechtěl." ozval se "lítostivý" hlas následovaný smíchem. Vstala jsem, oprášila se a nasraně se dívala na ušklíbajícího se idiota přede mnou. 

„Ale copak, princeznička se ušpinila?" posmíval se mi ten idiot. Já jsem se ale místo toho, abych mu začala nadávat, jsem se na něj sladce usmála a přešla k němu blíž. Bylo vidět, že jsem ho tím znervóznila, těkal pohledem a zmateně se na mě díval. 

Můj úsměv se ještě zvětšil potom, co se on svíjel v bolestech na zemi a skuhral.

„Jejda promiň, to jsem nechtěla. Vyřiď svým koulím mojí upřímnou soustrast." usmála jsem se na něj a s pohledy většiny přítomných jsem došla k Ember, Charlie a jeptišce.

„Holka, ty válíš." řekla Charlie a já jsem se na ní pousmála, aspoň někdo umí ocenit mojí práci, ne jako jeptiška, která se na mě zděšeně dívala.

„Ale co když jsi mu vážně ublížila?" zděšeně se mě zeptala jeptiška.

„Pokud ano, tak svému kolenu vystavím pomník." ušklíbla jsem se a pohladila šikulku koleno.