Vsadíš se?

„Nezapomeň lištičko"

Už jsem byla skoro celý týden doma.
Po té nehodě jsem se už do tábora nevrátila a neviděla jsem nikoho, jen jsem si párkrát psala s Charlie, ale i to vyžadovalo moc síly a když se zmínila o Fredovi, tak jsem už nebyla schopná napsat ani slovo a už jsem jí neodepsala.
Většinu dnů jsem strávila ležením na posteli se sluchátkami v uších a kreslila jsem. Každý večer máma moje kresby vybírala a znepokojeně se na ně dívala, protože se stávaly čím dál tím víc depresivnější. Chovala se ke mně jako k bombě, která může každou chvíli vybuchnout, takhle starostlivá a opatrná nebyla už nesmírně dlouho. Byla jako máma, kterou jsem dlouho neměla, pravidelně mi chodila nosit čaj, který jsem nechala vystydnout na nočním stolku a který ona opětovně vyměňovala. Nic jsem nejedla, čas od času jsem se párkrát napila bylinkového čaje nebo si kousla do jablka, ale nic jiného nebyl můj žaludek schopný pojmout, byl stejně zakrnělý, jako trosky mého srdce.

Nic mě nedokázalo rozveselit, ani Mikeovi nemožné vtipy mi nepřipadaly stupidní, nezlobila jsem se na Arista a Télese, když mi shodili lampičku ze stolku, jako bych to udělala normálně. Byla jsem jen dýchající mrtvola.

A právě proto mě máma chtěla zase poslat k psycholožce. To jsem důrazně odmítla, protože jsem nechtěla, aby se nějaká ženská s doktorátem, který z ní dělá příšernou odbornici, snažila pochopit to, co jsem zažívala já. Nikdo totiž nemůže nikoho opravdu pochopit, pokud nezažil to samé, co on, neprošel všemi hrbolatými cestami a nezakusil tolik bolesti a je jedno pokud má doktorát, nebo ne.

„Zlatíčko, jsi vzhůru?" tiše se zeptala máma a s ustaraným úsměvem a obřím břichem si sedla na kraj postele.

„Jo" mrtvě jsem jí odpověděla a otočila se, aby opravdu viděla, že pořád žiju.

„Něco jsem ti donesla, bylo to ve schránce a je tam tvoje jméno" pousmála se a podala mi nezkušeně zalepenou obálku. To ve mně probudilo skomírající uhlík zvědavosti, takže jsem se po té zvláštní obálce natáhla. S úsměvem mi jí podala, byla ráda, že jsem aspoň o něco projevila zájem. A úsměv jí nezmizel, ani když odcházela z mého pokoje a nechala mě tam samotnou s tajemným obsahem obálky.

Byl tam dopis.

Asi bych měl začít nějak takhle.
Ahoj.
Nevím, co přesně ani chci napsat, mluvit s tebou by bylo jednoduší, protože to vždycky poznám, co si myslíš, tvoje oči jsou jako otevřená kniha do tvé duše. Takhle ale vůbec nevím, co se ti právě teď honí hlavou a pokud si to vůbec dočetla sem a tenhle papír už neleží na dně koše. Ale budu doufat v to, že ho držíš ve svých jemných prstech a zvědavě hltáš moje zbytečná slova.

Asi bych se ti měl omluvit, ale nevím jak, protože mám pocit, že tady obyčejný promiň tady nebude stačit. Ty ani nevíš, jak moc mě to mrzí a nejen to, mrzí mě všechno, co jsem ti udělal. Já... Bral jsem tě za blbou krávu, která ze sebe dělá bůhvíco a je jí úplně všechno kromě jí samé ukradený. Nevěděl jsem, jak moc jsem se mýlil, to že jsem si myslel tohle, byla snad největší chyba, co jsem kdy udělal. Neměl jsem právo tě soudit, když jsem tě neznal, ale přesto jsem to udělal. Za to se zatraceně moc stydím a kdybych mohl, tak tě na kolenou odprosím o milost.

Pak jsem tě ale začal poznávat. Poprvý to bylo pozdě večer, potom co jsem na tebe poštval ty vosy. Ležela jsi na marodce a já na tebe měl dávat pozor. Hrozně moc jsi mě vyděsila, když jsi začala ze spánku křičet, musela jsi mít příšernou noční můru. Automaticky jsem se tě snažil uklidnit, bál jsem se o tebe. Potom ale přišla Susan a vyřešila to, ty ses probudila a ta chvilka zmizela, opět jsem tě viděl jako povrchní mrchu. Zase jsme po sobě házeli jednu urážku za druhou a nebyli jsme schopní o tom druhým. Teda až do tý doby, než jsme se oba solidně opili při hraní flašky. To jsi se na mě taky poprvý usmála. Uvědomil jsem si, jak nádherná jsi a jak úžasnou máš duši. Chtěl jsem, aby ta noc nikdy neskončila, protože to byl jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života. Ukázala jsi mi svoje tetování a tím jsi mi nevědomky odhalila pravou Biancu. A do tý jsem se později zamiloval, i když mě samotnému to nedošlo, protože jsem byl a pořád jsem arogantní kretén.