Vsadíš se?

„Vsadíš se?" - Epilog

Každý, kdo říká, jak je láska krásná, sladká, dokonalá, bezchybná a úžasná, tak nikdy opravdu nemiloval.

Láska je krutá, zvrácená svině, v jejímž jméně zemřelo nespočet lidí, umírá za ní nespočet lidí právě v tuto chvíli a nespočet lidí kvůli ní ještě zemře.

A přesto bych obětoval cokoliv za to, abych jí mohl ještě jednou říci, Miluji tě.

Byl tomu rok, co jsem ji neviděl.
Rok plný trápení, probdělých nocí, záchvatů úzkosti a protkaný čirým zoufalstvím. Byl to nejhorší rok mého života, nebyl den, kdybych na ni nemyslel, kdy bych se sám sebe neptal, jak se to mohlo pokazit.

A stesk po ní, ze mě udělal úplně jiného člověka, sám jsem se někdy udivoval nad tím, jak mě změnila.
Přestal jsem kouřit a víceméně i pít. Už jsem nevyhledával divoký párty, kde jsem se vždycky ožral do němoty a vyspal s několika holkama. Ne, od té doby, kdy jsem jí viděl naposledy, jsem se nedotknul žádné jiné holky, ani v tom nejnevinějším slova smyslu.
Přestal jsem ze sebe dělat arogantní hovado, kterýmu je všechno u prdele.

Poprvé od smrti Angie jsem to byl zase já, zasmušilý, uzavřený samotář s černým humorem. Lidi si o mě už na chodbách školy nešeptali, ignorovali mě, byl jsem už jen obyčejnej divnej kluk, se kterým se z nějakýho důvodu baví nejpopulárnější sexbomba školy a ještě jeden podivín.
Jo, Blake a Leem byli jediní, kteří pro mě byli podporou, když jsem už byl malý krůček od zhroucení. To oni mě nějak postavili na nohy a hlavně mi dali naději, když mi řekli, ať Biance napíšu dopis.

A právě to slabá naděje, že si ten dopis přečetla, byla jediná nitka, která mě jako zachrané lano držela nad propastí beznaděje.
Nedočkavě jsem vyčkával tenhle den, den kdy možná zase spatřím její něžné oči barvy těch nejčistších smaragdů, uvidím její šťastný úsměv a uslyším andělský smích.

Nemohl jsem se dneška dočkat a byl jsem taky značně rozpačitý z možného setkání s ní.
Nervózně jsem přešlapoval na parkovišti, kde už stál autobus plný malých dětí, ale i jen o pár let mladších puberťáků jako já.

„Nazdar Freďáňku, tak co, už se těšíš, jak budeme tehle rok moci jako praktikanti rozkazovat mladším a ještě víc srát Cass?" zakřenil se Leo a vesele mě poplácal po zádech.

„Klepu se nadšením" suše jsem odpověděl a stále vyhlížel vodopád jejích rudých vlasů.

„Noták Frede, nebuď tak zasmušilý, ona přijde, věř mi, jsem odborník" povzbudivě mrkl Leo a drkl do mě.

„Ty a expert? A to jako od kdy?" pobaveně se uchechtl Blake, který se vedle mě znenadání objevil.

„Mlč Casanovo, jsem z nás jediný, kterej má trvalej a sexuálně naplněný vztah, takže ticho" ohradil se Leo a Blake nad tím jen protočil oči.

„Ale pořád není prověřený, pokud je Charlie opravdu psychicky způsobilá, protože žádná rozumná lidská bytost by nebyla ochotná s tebou chodit a ještě to veřejně přiznat" odfrkl si Blake a vysloužil si tak od Lea přátelské žduchnutí do boku.

„To je sice super, ale nemohli byste být zticha? Snažím se ji najít" osopil jsem se na ně, byl jsem nepříjemnej jako ženská, co právě dostala krámy.

„Promiň brácho, už budeme hodní" zašklebil se Leo a dětinsky vyplázl jazyk na Blakea, který ho ignoroval, protože už koukal do výstřihu nějaké holce kousek od nás.

„Co když nepřijde?" řekl jsem s mírnou panikou a nervózně si kousal spodní ret.

„Bože, jsi jako holka před prvním rande. Samozřejmě, že přijde a víš proč? Protože tě miluje, tedy ještě předtím co se zranila na pouti, tak tě milovala a to kurva dost. Takže neblbni a buď v klidu, ona přijde" povzbudivě se na mě usmál Leo a Blake souhlasně přikývl a pořád přitom pohledem svlíkal většinu dívčího zastupitelstva.

„Myslíš?" ustaraně jsem se zeptal a rozhlédl se, pokud tady už náhodou není.

„Já to vím. A teď pojď, měli bychom se nahlásit Cass, než nás sežere a než nám tady Blake začne slintat nad holkama" usmál se Leo a já souhlasil. Vzal jsem si kufr a následoval Lea s Blakem, kteří mířili k autobusu, kde na nás už netrpělivě mávala naštvaná Cass.
Jenže v tu chvíli jsem do někoho vrazil a díky Newtonovým zákonům jsem si to vesele mířil k zemi.

„Sakra, omlouvám se, jste v pořádku?" okamžitě jsem se omluvil osobě, do které jsem vrazil a oprášil si kalhoty.

„Neomlouvejte se, měla jsem dávat pozor na cestu" omluvně se ta osoba zasmála. Ztuhl jsem překvapením, to snad není možný. Opatrně jsem zvedl pohled ze svých špinavých kalhot a podíval se na osobu, kterou jsem srazil. Na zemi ležela malá, velmi štíhlá dívka s porcelánovou pletí, po které se vinuly linie tetování, světlé vlasy jí ve vlnách padaly na ramena a rámovaly její půvabný obličej s malým nosem, plnými rudými rty a zářivě zelenými oči, které mě nervózně pozorovaly.
Na chvíli jsem přestal dýchat a srdce vypovědělo funkci a já na ni jen okouzleně zíral. Celý rok jsem ji neviděl, neslyšel jsem o ní celou tu dobu ani jedno blbý slovo a mohl jsem jen hádat, co s ní je. A teď tu stála přede mnou, stejně nádherná, jakou si jí pamatuju.

„Přišla jsi. Ty jsi vážně přišla" vydechl jsem a štípl se, abych si byl jistý, že to není jen další z mých snů.

„Samozřejmě, že jsem přišla, četla jsem tvůj dopis" tiše odpověděla a vytáhla z kapsy šedé mikiny osahaný papír, na kterém jsem rozeznal svoje nečitelné písmo.

„Vypadáš jinak... Máš zase svoji barvu vlasů, nenosíš jen černou a... vypadáš dospěleji" dutě jsem řekl a natáhl k ní ruku, abych jí pomohl na nohy. Když se naše ruce dotkly, tak mnou projelo elektrické mrazení a jen těžko jsem odolával touze jí opřít a nejbližší auto a vynahradit nám ten rok.

„Ty sis zas nechal vyndat piercing a taky na sobě nemáš jen černou" slabě se usmála a zastrčila si neposedný pramen blond vlasů za ucho.

„Změnila jsi mě" pokusil jsem se usmát a naprázdno jsem polkl, když mě do nosu udeřila její smyslná vůně vanilky a skořice.

„A tvůj dopis změnil mě. Poslechla jsem tě a pokusila jsem se zase být Já. Trvalo mi to, ale... Jsem šťastná a to jen díky tobě. Nebýt toho dopisu bych se pořád utápěla v minulosti a nechala si utéct všechny skvělé zážitky" usmála se a palcem mě pohladila po tváři. Bože, její dotek byl jako doušek čiré vody po dlouhém pochodu pouští.

„Takže se na mě nezlobíš?" opatrně jsem se zeptal a topil se v jejích očích, snažil jsem se jí nabažit, i když to bylo nemožné, nikdy jí nebudu mít dost.

„Ne. Možná jsi udělal chybu, ale každý děla chyby a navíc, jsi nedovolil, aby se to stalo. A taky jsi mi toho dal neskutečně moc. Zničil jsi moje hradby a díky tobě jsem zjistila, že láska je neskutečně krutá a bolestivá, ale ta bolest za to stojí" usmála se na mě, bože její úsměv mě dostával do kolen.

„Naznačuješ tím snad něco?" s úsměvem jsem vydechl a otřel se o její tvář nosem.

„Miluji tě Frede" řekla těsně předtím, než se naše rty po dlouhém odloučení zase shledaly a spojily se v bouřlivém polibku, plném celé škály emocí.

„Noták! Na chvíli tě necháme samotného a vy si tady už kontrolujete mandle? Ta dnešní mládež... Mimochodem, nazdar bloncko" ozval se za námi hlas Lea a já zoufale zaskučel do polibku.

„Já ho zabiju" sykl jsem a přemýšlel, jak toho idiota zabít všemi možnými způsoby.

„Myslím, že ho stihnu oddělat dřív" slabě se zasmála a lehce mě políbila na rty.

„Vsadíš se?"

A/N
Tak tohle je oficiální konec...

Vím, všichni jste očekávali nějaký příšerný a srdce lámající konec a upřímně, chtěla jsem ho napsat a dokonce jsem ho měla i napsaný. Ale smazala jsem ho a to z jednoho prostého důvodu. Každý si zaslouží lásku a svůj šťastný konec, tak proč bych ho neměla dopřát i jim? To je jediný a prostý důvod, proč jsem změnila dlouho plánovaný konec, který by neskončil šťastně ani v nejmenším a nelituji toho.