Vsadíš se?

Vzpomínky

Když se naše rty dotkly, tak mi celé tělo zaplavila naděje, že si vzpomněla.
Skoro jsem zapomněl, jak moc hebké a sladké její rty jsou, ale stačil mi jen tenhle dotek, abych si velmi živě vzpomněl. Nekompromisně jsem jí zabořil prsty do boků a dravě její polibek opětoval. Zaskočilo jí to, ale ani přesto se ode mě neodtáhla, nervózně mi polibek opětovala a já si tu chvíli užíval, jako by během vteřiny měl skončit svět a tohle by byl můj poslední čin. Vkládal jsem do něj všechnu svoji frustraci, strach o ní, který v mém srdci panoval od té doby, co mi řekla o tom Nerovi, veškeré city, co žhnuly v mém nitru jako nekonečný oceán lávy, ani samotné zemské jádro nebylo tak vroucí, jako oheň který mnou prostupoval. Je možné, že si vzpomněla, že... to snad cítí stejně?

„Do háje nemůžete jít něk-... Starku?! Foxová?! Co tady doprdele VY děláte?!" vyjela na nás Cass a já se od jejích rtů z donucení odtrhl. Cass se na nás dívala stejně nevěřícně, jako papež na Ježíše převlečeného za gogo tanečnici. Už jsem otevíral pusu, že jí to nějak vysvětlím, ale ona mě přerušila.

„Víš co? Já to radši ani nechci vědět. Stačí mi, že vím, že ty v tom ohňostroji nemáš prsty, očividně jsi jinak... Zaměstnaný. Vraťte se ke své činnosti, já radši půjdu seřvat Lea" zmateně prohlásila Cass, podívala se na Biancu způsobem jako by se jí ptala čím tě do háje zdrogoval, že to děláš?! A radši odešla. Hurikán Cass se přehnal bez jakýchkoliv vážných následků a zůstalo jen ticho. Podíval jsem se jí do očí, hledal jsem v nich známku toho, že se moje naděje vyplnily. Překvapivě mi to ale dřív sdělily její rudé tváře a nervózní tik v očích, když se snažila dívat všude, jen ne na mě, mi to potvrdily.

„Udělala jsi to, aby neměla žádné podezření" hlesl jsem do ticha to nejhorší možné vysvětlení. Mlčky se sklopeným pohledem přikývla, ten letmý pohyb hlavou byl jako tupá dýka mířená přesně do srdce. Odevzdaně jsem kývl hlavou a snažil se nedat najevo, jak moc mě její čin zranil, než aby mi dala tu chabou naději, že si mohla vzpomenout na ty noci u jezírka, tak bych se radši nechal seřvat Cass.

„Radši pojď, někdo bude muset Lea zachránit" řekl jsem odměřeným a ledovým hlasem, trénoval jsem ho roky při rozhovorech s rodiči. Přikývla a bez připomínek mě následovala směrem k místu, kde měl Leo s Blakem odpálit rachejtle. Celou cestu mezi námi byla propast, jak fyzická, která měřila pět metrů, ale i duševní, která byla momentálně ještě hlubší. Celou dobu, mi nevadilo, že si vůbec nepamatuje nic z toho, co se mezi námi stalo, ty večery, které mě přiměly se do ní zamilovat. Že si nepamatovala, jak mi odhalila všechny city skryté pod maskou arogance a vysokého sebevědomí. Tohle mě ale zasáhlo a já zapomněl na všechny city, které mi byly ještě do nedávna záhadou, zapomněl jsem ve zlosti na strach o ní, který mě hlodal od té doby, co jí ten parchant málem znásilnil mojí vinou, jak mi řekla o tom hajzlovi, který ji připravil o nevinnost a zničil ji. Teď to pro mě byla jen holka, která mi dala falešnou naději.

„Štěstí, že jste tady, Cass právě odvlekla Lea pryč. Stihli jste to tam nasypat?" zeptal se Blake, který měl obličej od hlíny a šklebil se jako měsíček na hnoji.

„Jo, je to tam všechno" suše jsem mu odpověděl a snažil se nedívat na dívku, která právě teď mluvila se svými kamarádkami a nervózně těkala zelenýma očima po okolí.

„Jsi v pohodě Frede? Co se tam stalo?" vyptával se Blake a jeho výraz se změnil na ustaraný. Zavrtěl jsem hlavou, jako by se nic nestalo a pohled mi omylem sklouzl k ní, pozorovala mě, jako já ji. Rychle jsem odvrátil pohled a podíval se zpátky na Blakea, který se podíval, co jsem pozoroval a dal si dvě a dvě dohromady.

„Ou. To mě mrzí, nevím co víc říct" zamumlal a omluvně se na mě podíval.

„Nemusíš nic říkat, spíš mi řekni, která lehce dostupná holka má dneska večer volno" klidně jsem odpověděl a on se na mě překvapeně podíval. Najít holku jsem po něm už od začátku tábora nechtěl, tohle byl můj rekord. Ale přikývl a ukázal na obdařenou brunetu, která se něčemu hihňala s podobnýma krávama. Možná jsem se teď choval jako arogantní uražený děcko, ale bylo mi to u prdele, jediný co jsem teď potřeboval, byla lehká holka, co se se mnou vyspí a bude mlčet, hlas srdce, který pořád toužil po její alabastrové pleti, rudých rtech, vlně šarlatových vlasů a jejím úsměvu, který byl jako paprsek světla při mlhavém ránu, ten hlas jsem ignoroval a poslechl primitivní živočišnou potřebu, která toužila po hrubém a nezávazném sexu.