Vsadíš se?

,,Řekl jsi..."

Z pohledu Freda

Jediný čeho jsem litoval, bylo, že jsem si nevzal ještě minimálně jednu flašku, protože opilost ze mě překvapivě rychle vyprchala a její úsměv se stal zase hlavním bodem mých myšlenek. Neskutečně moc mě to sralo, jediná myšlenka na ní mě dokázala položit na ramena, srdce se mi rozbušilo jako splašené a nepravidelně jsem dýchal. Teď, když veškerá zloba na ní vyprchala bohužel stejně rychle jako účinky alkoholu, jsem se cítil zlomený.

Jo, takhle nějak se asi cítí puberťák, když má poprvý zlomený srdce. Asi jsem pochopil, proč se to zlomeným srdci píše tolik písniček a holky se kvůli tomu řežou, fakt to nebyl v žádným případě příjemný pocit. Ale místo zlomenýho srdce bych to pojmenoval jinak. Ukradené srdce. Necítil jsem totiž žádnou lámající bolest v hrudníku, byla tam obrovská černá díra, která moje srdce pohltila jako malou bezvýznamnou hvězdu. Bohužel, pouze metaforicky.

Povzdechl jsem si, sedět tady na špinavý zemi a zoufat si nad neopětovanou láskou jako naivní třinácka, mi nijak nepomůže a navíc mi to není podobný. Užitečnější bude, když si na chatce vezmu další flašku, kterou mám schovanou v matraci a i cigarety, s trochou štěstí mě moje plíce a játra zabijou ještě dneska večer a budu se modlit, že mě v pekle nebudou pronásledovat její oči.

Ale místo jater nebo dokonce plic mě málem zabila zástava srdce, když jsem vešel do chatky.
Leo ležel na zemi a v ruce pořád svíral poloprázdnou flašku, Blake tu nebyl. Ale to nebyl důvod mého překvapení, ten ležel na mojí posteli a cucal si palec.

Nevěděl jsem, pokud mám utéct a doufat, že mě zasáhne blesk, nebo zůstat a navždy jí obdivovat, či jí na kolenou odprosit k milosti. Chvíli jsem si dokonce myslel, že moje plíce selhaly a já jsem jako zázrakem v nebi, ale tu možnost zamítl fakt, že na zemi ležel Leo a poměrně hlasitě chrápal. Jako ve snu jsem si opatrně klekl před svojí postel a podíval se na ní. Bože, i přes rozcuchané vlasy, politou mikinu, špinavé šortky a další drobnosti vypadala jako Šípková Růženka, ne, Růženka se s ní nedala srovnávat.

Aniž bych si to uvědomil, tak jsem jí hladil po bledé tváři, byla chladná jako led a nebýt pravidelně nadzvedávajícího hrudníku bych si myslel, že je snad mrtvá. Starostlivě jsem jí nadzvedl, abych jí mohl zabalit do spacáku, nechtěl jsem z ní mít rampouch.

„Uff... Co se děje?" zamumlala a lehce pootevřela oči. Zkoprněl jsem, její uhrančivý pohled na mě působil, jako kdyby patřil Medůze. Zorničky jí měla hodně rozšířené, zbyl jen pruh tmavě zelené barvy, který byl na kraji jejích očí, s pitím fakt nešetřila.

„Je mi blbě, asi budu..." nemusela to ani doříct, rychle jsem s ní vyběhl ven před chatku a stihl jí včas chytit vlasy, než vyhodila ven všechno, co snědla za posledních dvanáct hodin.

„Jsi v pořádku?" zeptal jsem se jí, i když to bylo naprosto zbytečný, každýmu by došlo, že rozhodně není v pořádku. Ale i přesto jsem se na to já idiot musel zeptat.

„Potřebuju na záchod" zachraptila místo odpovědi a já ji s horlivým přikyvováním chytil za ruku, jinak by se po cestě asi skácela. Sice ze zdravotního hlediska vypadala, jako by před chvíli vstala z hrobu, tak jsem byl rád aspoň za jedno – Neposlala mě pryč. Nijak nekomentovala, že jí právě vedu na záchody a z poloviny jí nesu, buď byla tak opilá, že to nevnímala, nebo tak, že jí to bylo ukradený.

„To se mnou půjdeš jako až do kabinky?" ohradila se, když jsme byli na holčičích toaletách a já ji pořád nepustil. Rozpačitě jsem něco zamumlal a pustil jí, aby mohla dojít do kabinky. Nervózně jsem tam přešlapoval, cítil jsem se neskutečně trapně a opravdu jsem litoval toho, že nejsem stejně opilej jako ona, pak bych to možná vnímal jinak.