Vsadíš se?

„Je to nádherné"

Z pohledu Biancy
Bohužel mně Charlie odtáhla pryč dřív, než jsem se stihla vydat za Fredem, ale svým způsobem to bylo dobře. To, co se mezi námi stalo na chatce, bylo... Neskutečné, už chápu, proč o tom ty povrchní krávy na škole tak básnily, opravdu to bylo kouzelné a já si přála, aby to nikdy neskončilo. A právě proto, možná bylo lepší, že se s ním nějakou chvíli neuvidím, protože pořád myslím na jeho doteky...

„Noták Bianco! Posloucháš mě vůbec?" křikla na mě Charlie a slabě mnou zatřásla.

„Jasně, jen jsem se teď trochu zamyslela, o čem jsi mluvila?" zeptala jsem se jí a omluvně se usmála.

„Jdeme do strašidelnýho hradu, je lepší tam jít, dokud nemáš co vyzvracet, kdyby náhodou. Ale ty jsi asi ještě pořád mimo co?" uchechtla se Charlie a významně povytáhla obočí.

„Jak to myslíš?" zmateně jsem se jí zeptala, už celou cestu v autobuse měla matoucí narážky, které chápali všichni, jen já ne.

„No přeci to, proč jste se s Fredem zdrželi a nedívej se na mě tak! Z tohohle se nevykroutíš, na to jsi byla až moc hlasitá, slyšela vás minimálně půlka tábora a k tomu zbytku se to dostalo" ušklíbla se Charlie a vyměnila si pobavený úsměv s Ember, která šla vedle ní.

„A kurva, panebože, jen tohle ne! My jsme spolu ale netentonac, ty víš co! Prostě jsme spolu... No, nedělali to" koktala jsem celá rudá, tohle nemůže být pravda, prosím jen to ne!

„Ne? Tak co js-... Aha" došlo to Charlie a neodpustila si krátké zachechtání. To už jsem musela vypadat, jako přezrálý rajče, byl to vrchol ztrapnění. Ale vysvětlovalo to všechny ty pohledy, které se na mě upínaly celou cestu sem a hlavně to, že se mi Mandy pokusila třikrát podrazit nohy. Bože, já se tak stydím, jak se to sakra mohlo stát?!

„Takže tohle si myslí naprosto všichni?" šeptla jsem a modlila se ke všem bohům, aby to nebyla pravda, ale výraz Charlie zničil i moje nejnaivnější představy.

„Není v tom strašidelném domě náhodou i gilotina? Nebo šibenice? Vystačila bych si i s velkým kamenem a řekou" zasténala jsem a zoufale se kolem sebe rozhlédla, dvě holky se na mě právě dívaly a něco si šeptaly, ale když si všimly, že se na ně dívám, tak se rychle odvrátily a s hihňáním odběhly za bandou svých kamarádek. Jo, můj život je oficiálně v háji.

„Hlavu vzhůru a teď pojď, ještě tam není fronta" snažila se mě povzbudit Ember a s veselým úsměvem ukázala na strašidelný hrad. Byl to klasický děsivý hrad, který najdete snad na každé pouti, temný, ponurý, děsivě drahý a hrála tam klasická hororová hudba. Zaplatily jsme a chlap, který taky vypadal jako z hororu, nás posadil do vozíku a během chvíle jsme vjely do temnýho tunelu.

Nebyla to žádná bomba, sem tam na nás vybafl nějakej ten upír, který nám chtěl vypít krev, smečka krvežíznivých vlkodlaků, kteří byli stejně chlupatí jako ten chlap u pokladny a asi dvě čarodějnice, které mi nápadně připomínaly moji učitelku chemie, asi rodinná podoba. Celkově to bylo neskutečně nudný a nezáživný a já litovala vyhozených peněž.

A přesně v tu chvíli se vozík zastavil, ohraná hudba ztichla a zhasly všechna světla. Charlie vedle mě mi pevně stiskla ruku, ona se bála ještě těch nudných blbostí a v tuhle chvíli jsem měla lehce nahnáno já i Ember. Najednou se před námi objevil kužel tmavě fialového světla a já sebou trhla.

„Zhyňte v pekle!" zakřičel nějaký hlas a ozvalo se prásknutí bičem. To už jsme ječely všechny, jako policejní sirény a aby to nebylo málo, tak se zhasly světla. Začal se ozývat děsivý chechot doprovázený zvukem řetězů a nářků umírajících.