Vsadíš se?

„Jdi pryč"

„Už by měla být vzhůru ne?"

„V tuto dobu by to už mohlo být možné paní Foxová, ale teď se prosím uklidněte, chápu vaši obtížnou situaci, tohle ničemu nepomůže, běžte si raději sednout"

„Slyšíš ho Anne, bude v pořádku, nebylo to nic tak vážného. Hlavně se nestresuj, mysli taky na dítě"

„Já ale myslím na svoje dítě a moje dítě je už skoro dvě hodiny v bezvědomí!"

Pomalu jsem začala přicházet k sobě, bylo to jako dívat se proti slunci, neskutečně obtížné a nepříjemné.

„M-mami?" zmateně jsem šeptla, když se mi podařilo otevřít oči a naskytl se mi velmi překvapivý pohled v podobě mámy, která se až nápadně podobala velrybě a její modré šaty tomu jen napomáhaly. Vedle ní stál Mike, který nebyl oholený a dokonce na sobě neměl žádnou z těch jeho příšerných košil.

„Bianco? Zlato, jsi v pořádku?" starostlivě zvolala, když si mě všimla a i s těhotenským břichem se ke mně nějak sklonila. Byla jsem silně dezorientovaná, a do toho byla ještě moje máma milá, dvě věci, které ještě umocňovaly mojí zmatenost.

„Kde to jsem? Co se sakra stalo?" zmateně jsem se zeptala a pokusila se neohrabaně posadit, což jsem si ale rychle rozmyslela, když mi hlavou projela příšerná bolest.

„Jste v nemocnici, slečno Foxová. Na jedné pouťové atrakci jste spadla a-..." To už jsem ho přestala vnímat, přesně jsem si vybavila, co se stalo.
Byla jsem s Fredem na ruském kole. On... Chtěl vědět, jestli bych s ním nezkusila mít vztah. Pamatuju si každé slovo, co řekl a hlavně jeho zářivý úsměv ve chvíli, kdy jsem řekla, že to můžeme zkusit. Líbali jsme se, bylo to tak intenzivní... Pak si pamatuju, jak se to kolo prudce pohnulo a oba jsme spadli z té malé sedačky. Cítila jsem nesnesitelnou bolest hlavy, ze které mě vysvobodily milostivé proudy bezvědomí.

„Zlato? Vnímáš nás?" jemně mnou zatřásla máma a starostlivě se na mě podívala, opravdu se chovala mateřsky.

„Kde je Fred?" naléhavě jsem se zeptala místo odpovědi a i přes ochromující bolest hlavy, jsem se snažila zvednout.

„Pšš, lež v klidu jo? Jaký Fred? Myslíš toho kluka, co tam byl s tebou?" řekla máma a položila mě zpět na lůžko. Horlivě jsem přikývla, bože, jen ať je v pořádku. Prosím, musí být v pořádku.

„Ten chlapec neutrpěl žádné vážnější poranění, vyšel z toho jen s naraženou rukou. Vy jste utrpěla velmi silnou ránu do temene, která způsobila povrchovou ránu, ale i slabší otřes mozku, takže je možné, že budete příštích dvacet čtyři hodin nedezorientovaná a budete trpět nevolnostmi" oznámil mi doktor a něco řekl Mikeovi, který souhlasně přikývl a něco zašeptal mámě.

„Zůstaň tady zlato, my teď půjdeme s doktorem vyřešit nějaké věci, ale pak se hned vrátím ano?" řekla a něžně mě pohladila po tváři. Přikývla jsem a pokusila se na ni slabě usmát, vypadala... Jinak, než když jsem odjížděla a chovala se jinak, asi to bude těmi hormony. Ale to nebylo to, co mě zajímalo, mojí mysl byla momentálně pořád plná Freda. Bože, vždyť on je vlastně můj... přítel...

„Máš jinou barvu vlasů. Sluší ti" ozval se za mnou čistý a pronikavý hlas, který mi dřív byl pohlazením po duši. Ne...

Stál tam.
Byl necelých pět metrů ode mě a vypadal naprosto stejně, jak si ho pamatuji, delší havraní vlasy s jedním jediným stříbrným pruhem mu padaly do aristokratické tváře, které dominovaly temně obsidiánové oči, jenž mě dříve tak přitahovaly a pod nimi se na mě usmívaly plné rty. Nezměnil se.
Ihned se mi vybavily všechny vzpomínky, které jsem tak dlouho úzkostlivě potlačovala a pořád dokola se mi promítal ten moment, kdy se to stalo, jak byl hrubý, přímo jsem cítila jeho doteky, bože, ta bolest...