Vsadíš se?

Vařenej humr

Z pohledu Biancy
Nedokážu říct, odkdy jsem k němu začala to něco málo cítit. Bylo to jako... Nevím jak to popsat, prostě v tu chvíli, kdy mě políbil, tak se ve mně něco pohnulo a já si uvědomila, že ho opravdu mám z naprosto nepochopitelného důvodu ráda. A asi jsem buď musela být v šoku, nebo ho mít ráda víc, než jsem byla schopná si přiznat, protože aniž bych si to uvědomila, tak jsem s ním teď ležela v jeho posteli na chatce a nechala se od něj objímat.

Nebylo to takové to vášnivé objetí, o kterém se píše ve většině červené knihovny, kdy jsou dva lidé propleteni jako jeden. Ne, on jen ležel za mnou, bradu měl položenou na mém rameni, jeho horký dech mě šimral na krku a nosem se mi o něj lehce otíral, jeho ruce mě k němu opatrně tiskly, jako by se bál, aby mě nerozbil. Já jsem si jen se zavřenýma očima užívala ten pocit bezpečí, hlavou se opírala o jeho ruku, jemu očividně nevadilo, že jsem si z ní udělala polštář.

Kdyby někdo před týdnem řekl, že budu dobrovolně ležet v jedné posteli zrovna s ním, tak bych se mu vysmála a asi mu doporučila psychiatra. Ale teď se to opravdu dělo. To mě donutilo se pousmát, posledních pár dní mi čím dál tím víc začaly připomínat nepovedenej béčkovej film, jehož scénář psal sjetej panic v krizi středního věku. Přesto se mi to ale líbilo. On byl úplně jiný člověk, než který do mě skoro před dvěma týdny vrazil, jako by ten hajzl zmizel a nahradil ho princ z Disneyovky, tedy až na ten detail s kouřením a pitím. A teď, právě v tuhle chvíli kdy jsem nemusela nad ničím přemýšlet, o nic se starat, ničeho se nebát, tak jsem se cítila jako jedna z těch princezen, které se vždycky dočkaly svého A žili šťastně až navěky.

„Pořád tomu nemůžu uvěřit" zašeptal mi do ucha a jemně po něm přejel svými rty. Zavrtěla jsem se pod tím dotekem a místo odpovědi se k němu ještě víc přitiskla a prsty mu kreslila na ruku kolečka. Slabě se uchechtl a tou druhou rukou si začal hrát s mými vlasy, já neměla daleko k tomu, abych začala vrnět.

„Řekni mi něco o sobě" poprosil mě najednou a otočil si mě k sobě čelem.

„A co?" lehce pobaveně jsem se zeptala a pohodlněji si lehla.

„Cokoliv co máš ráda" usmál se a lehce mě políbil na nos. Zčervenala jsem kvůli tomu gestu, bylo to tak zvláštní, jako bych byla malé dítě.

„Já nevím... Když mám čas, tak ráda kreslím, chodím na školu, která je zaměřená na design, takže to je logický. Nemám zrovna moc ráda filmy, protože v půlce už většinou vím, jak to skončí, jen málo filmů jsem si oblíbila. Někdy čtu, ale ne to, co čte většina holek, jsem spíš na historické romány, čas od času detektivky a klasiku. Od hudby poslouchám snad všechno kromě rapu, hip hopu, country a jazzu. Jsem nerada venku, většinu volného času strávím doma v posteli s Aristem a Télesem a během toho se učím nebo kreslím" pokrčila jsem rameny, moc zajímavých věcí o mě opravdu nebylo.

„Kdo je Aristet a Téles?" zvědavě se zeptal a rty semknul do pevné linky, bože on snad žárlil.

„Moje fretky, pojmenovala jsem je po Aristotélesovi" zasmála jsem se, on opravdu žárlil na ty dvě smradlavý klubíčka chlupů.

„Aha" řekl s rudýma ušima. To mě donutilo se rozesmát, jeho výraz byl opravdu k nezaplacení. Ale asi jsem to neměla dělat, protože se zákeřně ušklíbl a začal mě lechtat. Svíjela jsem se pod ním, od smíchu mě bolelo břicho a tekly mi slzy, jenže on v tom mučení pokračoval. Snažila jsem se ho poprosit, aby přestal, ale smála jsem se tak moc, že jsem ze sebe nedokázala vydat nic jiného, než přiškrcený chechot.

„Copak se děje? Vypadáš jako vařenej humr" ušklíbl se a konečně přestal. Zhluboka jsem nabírala do plic potřebný kyslík a snažila se zformulovat smysluplnou větu, ale znělo to jako rodící krokodýl.