My song ( Niall Horan FF) CZ

*4*

Nevím, proč, ale bylo mi upřímně jedno, že ho neznám. Už dlouho jsem potřebovala obejmout, jenže mamka si mě moc nevšímala a radši se zaobírala vlastníma problémama. Ne že bych jí něco vyčítala.

Snažila jsem se ten pláč všemožně zastavit, ale nešlo to. Přemýšlela jsem, co mi pomáhá k uklidnění. A pak mi to došlo. Vždyť já mám v tašce přece prášky na uklidnění. Hned po tátově smrti jsem se totiž emočně zhroutila a takovéhle záchvaty byly na denním pořádku. Myslela jsem, že už je to pryč, ale očividně ne. Chtěla jsem se odtáhnout, abych si mohla vzít jeden z těch prášků, ale dotyčný mě nechtěl pustit.

„ Pusť mě, prosím." zaprosila jsem a snažila se potlačit vzlyky, však účinek to nemělo skoro žádný.

„Ne, ty bys mi utekla." řekl dotyčný a svoje objetí ještě upevnil.

„Ne, neuteču, slibuju." řekla jsem zoufale, protože se mi začala od vyčerpání z pláče podlamovat kolena. On mě konečně pustil a já málem upadla, ale naštěstí jsem se zapřela o zeď a sjela po ní na zem. Sundala jsem si batoh ze zad a vyndala krabičku s prášky. Jeden jsem si vzala a hned ho zapila. Dotyčný si sedl vedle mě a čekal. Prášek prakticky okamžitě začal působit a já se uklidňovala. 

Když se vzlyky uklidnily a já chtěla vstát, tak jsem znovu ztratila rovnováhu a už se chystala na tvrdý pád na zem, před kterou mě však dotyčný zachránil. No a tak jsem se znovu ocitla v jeho náručí.

Niall

Zase tam byla. Ta baletka. Když jsem tu byl naposledy, zavzpomínat na staré časy, viděl jsem, jak si sedla za klavír a zase začala hrát tu překrásnou melodii. Někdy bych ji chtěl slyšet celou. Jenže se po pár taktech rozbrečela. Ne jako minule, kdy jí ukáplo jen pár slz, ale byl to záchvat pláče. Ta píseň pro ni musí něco znamenat a asi to nebude příjemná vzpomínka. Zadíval jsem se na ní a nestihl jsem uhnout a schovat se. Vrazila do mě, ani se na mě nepodívala a chtěla utéct, jenže z pro mě neznámého důvodu jsem jí chytil za ruku a přitáhl jsem si ji do objetí. Prvně ztuhla, jenže pak se znovu rozplakala a pevně se mě chytila. Nevěděl jsem co dělat, tak jsem jí jen objímal.

Noell

Když mě znovu zachránil, jen jsem se na něj dívala. Byl to roztomilý blonďák s modrýma očima. Do těch bych se mohla dívat nekonečně dlouho. Začala jsem se v nich topit, ale pak jsem si uvědomila, že to musí vypadat divně, když na něj jen tak zírám.

"A jak se vůbec jmenuješ ?" zeptala jsem se, abych přerušila to trapné ticho.
"Ehm...no já jsem Niall. A ty jsi kdo?" odpověděl.                                                                                                                " Já jsem Noell, těší mě." pousmála jsem se. " Tak díky a já už půjdu." dodala jsem a otáčela se k odchodu. " Počkej, můžu se na něco zeptat?" houkl na mě. Nechápavě jsem se na něj podívala.