My song ( Niall Horan FF) CZ

*41*

"Počkej....jak to myslíš?"zastavila jsem příval jeho slov. "Někdo nás včera musel vyfotit no a....je to skoro ve všech novinách. Spekuluje se, jestli ji jen jednorázovka, nebo něco vážnějšího. Doufám, že víš, jak to doopravdy je."sklopil pohled Niall."Neboj, vím. Bože můj."zafňukala jsem a pozadu padla do postele. Tohle byl můj strašák už od té chvíle, kdy jsem Nialla po první potkala. "Lásko klid. Vůbec se tím nestresuj. Prostě teď půjdeme za managmentem, jo? Oni si nás zavolali a stejně bych tam šel." lehl si ke mně a konejšivě mě hladil po vlasech, občas mi do nich daroval pusu. Celá jsem se schovala v jeho objetí a měla chuť tak zůstat už na vždy. "Kdy tam chceš jít?" zeptala jsem se aniž bych se o kousíček hnula. "Ehm...asi co nejdřív, jelikož čím víc to budeme oddalovat, tím déle z tebe budou dělat kdo ví co." zasmál se nervózně. "Dobře. Chceš tam jít dneska?" vydechla jsem poraženecky. Nejradši bych tam nechodila vůbec. Vůbec nechápu, jak nás někdo mohl ve dvě, možná ve tři ráno vyfotit. Kdo by byl v tu chvíli vůbec vzhůru? "Můžeme." kývnul. "V tom případě musím ještě domů, takže tu na oběd nezůstanu." začala jsem se zvedat. Bylo něco po jedenácté, takže čas akorát na to, abych došla domů. "Proč domů? Už tu s náma být nechceš?" vyzvídal zkroušeně. "Chci. Samozřejmě, že chci, ale měla bych to všechno vysvětlit mamce a asi jí i připravit na to, že teď už se jich nezbavíme." usmála jsem se smutně. "To je pravda. Hodím tě, hmm?" nabídl se. "Ne, díky. Nechci poutat pozornost a celkem ráda se projdu." zvedla jsem se úplně a začal hledat svůj mobil. "Hledáš tohle?" zeptal se uličnicky Ni. "Hej! Přesně to hledám." "Takže....když nebudeš mít mobil, nemůžeš odejít?" ptal se. "Ne, nemůžu odejít." přiznala jsem s znovu se svalila vedle něj na postel. Bavilo mě hrát tyhle hry. Tak trochu jako vzpomínka na dětství. "No, tak v tom případě vůbec nevím kde ten mobil máš." zasmál se nevinně a začal se ke mně pomalu přibližovat svými rty. "No, tak v tom případě by jsme měli začít hledat." uhnula jsem před polibkem. "Hej!" ohradil se Niall. "Vždyť s dneska ještě uvidíme." konejšila jsem ho. "I když bych byla radši za jiné okolnosti." dodala jsem si pro sebe tiše. "Jo, to já taky." odpověděl mi Niall na mou myšlenku, která asi nebyla tak tichá. "Takže mi ten mobil dáš?" pohladila jsem ho po vlasech a políbila ho. "Když tak hezky prosíš." zašeptal a znovu se mi přisál na rty. Chvíli jsem jen tak leželi a něžně se líbali, ale po tom, co nám došel vzduch, jsme se oba vrátili zpět do reality. Niall mi poraženecky vrátil mobil, za což si vysloužil ještě jeden polibek a už jsem mohla jít domů.

 "Dobře, takže já tě tak ve tři vyzvednu, jo?" objímal mě u vchodu. "Domluveno." kývla jsem jednoduše, mávla na kluky, naposledy ho políbila a odešla domů.

Po cestě se po mně pár puberťaček zvídavě dívalo, ale jinak jsem nepoznala změnu. Asi tolik lidí nečte bulvár, díky Bohu. Doma na mě čekala vystrašená máma a trochu naštvaný Aaron. "Noell, zlatíčko co se to děje?" ptala se. "Mami, doufám, že jim nevěříš to, že jsem jen děvka." vyhrkla jsem, ani nepřemýšlíc na vhodnou mluvu. "Noell! Nemluv tak ošklivě. A neboj, nemyslím si to o tobě, ani o tom klukovi, že by ti tohle udělal. Od té doby, co všichni ti kluci byli u nás v obýváku a on si tě tak bránil. Celou dobu tě držel za ruku a podporoval tě......Tohle dělají jen zamilovaní." přitáhla si mě do mateřského obětí, nehledě na to, že nás Aaron poslouchal. "Chci se s ním taky poznat! Zatím jsem s ním mluvil jen po telefonu...mimochodem bych taky rád věděl, co si to včera vyváděla." díval se na nás. Vydechla jsem všechen vzduch a zesvlékla si mikinu, jelikož mi v ní začínalo být trochu teplo. Kdo ví z čeho. "Kdy jsi mi chtěla říct, že tu Patrik pořád je?" otočila jsem se na mamku. Všimla jsem si, že se Aaronův postoj trochu uvolnil, jako kdyby se mu ulevilo, ale nehodlala jsem se tím zabývat. "Ehm....nechtěla jsem tě zbytečně stresovat......vždyť víš....tolik ti ublížil." koktala mamka. "Myslela to dobře." postavil se za ní i bratránek. Díky no. "Fajn, ale mohli jste mi to říct. Jo a dneska jdeme s Niallem za jeho vedením. Chtějí s námi mluvit." pokrčila jsem rameny a šla do svého pokoje. Mamka na mě na schodech ještě křikla, že mám pak přijít na oběd, ale už jsem se nenamáhala s odpovědí.

"Počkejte tu, pan Ducker tam ještě něco musí dořešit." usmála se na nás umělá blondýna, která dělala na recepci. Výstřih až po pupík, umělé snad úplně všechno, oči přilepené k Niallovi. Ten si jí ani nevšiml a tak nasupeně odešla. Kývli jsme a posadili se na sedačku přiraženou ke zdi. "Neboj, to se zvládne." objal mě Ni kolem ramen a věnoval mi jeden polibek do vlasů. Nic víc jsem ani nepotřebovala. Stačilo takhle málo a věřila bych v cokoliv.

"Pane Horane? Slečno Harrisová? Můžete jít dále." vykoukla na nás postarší usměvavá paní. Další sekretářka? Kolik jich tu proboha mají? Zvedli jsme se a ruku v ruce vešli do místnosti. Vypadalo to tam přesně tak, jak by si každý představil. Světlá místnost, celá stěna prosklená, stůl s velkým množstvím papírů, velká židle a týpek v saku s mobilem snad přirostlým k ruce a uchu. V tu chvíli byl navíc jen nasupený výraz u pana Duckera, který zrovna ukončoval hovor. Mobil položil na stůl a káravě se na nás podíval. "Posaďte se." řekl a ukázal na dvě křesílka před sebou.