My song ( Niall Horan FF) CZ

*17*

Prudce jsem se nadechla a zase vydechla, abych se trochu uklidnila a zároveň přinutila k tomu, abych udělala to, co mé srdce zlomí. " Ano Nialle, něco mi je, ale to tě nemusí zajímat. Nemluv na mě, dělej, jako kdyby jsme se neznali a zapomeň na to, že vůbec existuju." řekla jsem hlasem tak chladným, až z toho přejel po zádech i mě. On se na mě překvapeně podíval a zaleskly se mu oči. I já sama jsem měla na krajíčku, ale nedala jsem najevo vůbec nic. " Co.... Noell..... udělal jsem něco? Já-já...." řekl roztřeseně a chtěl se ke mně přiblížit. Já jsem se mu vysmekla a dala mu facku. Rychle jsem zašeptala " Promiň Nialle, jednou to pochopíš." a utekla pryč. Přes slzy jsem neviděla a navíc jsem si třela bolavou ruku, protože já neumím mlátit lidi, takže jsem možná víc ublížila sobě než němu. Ten jeho výraz mě mučí a rozežírá zevnitř. Nejradši bych se teď rozběhla zpátky za ním, objala ho a už ho nikdy nepustila, ale pevně věřím v to, že to co dělám, ho uchrání před Patrikem.

Když jsem došla před dům, začala jsem hledat klíče, protože bylo zamčeno, což znamená, že je mamka zřejmě v práci, nebo někde jinde mimo domov. Najednou jsem se zasekla v pohybu, protože jsem uslyšela kroky. " Měla jsi mu dát větší." řekl. " Co prosím?" zeptala jsem se nechápavě. Otočila jsem hlavou, abych se na něj podívala, ale než jsem si ho stačila prohlédnout, vrazil mi facku. " Že jsi mu měla dát minimálně takovou, jakou jsi teď sama dostala. Aby ho to víc bolelo. Jsi hrozně měkká, kočičko." zavrněl mi do ucha. Pár kroků jsem od něj odstoupila, ale hned na to jsem schytala kopanec do břicha. Skácela jsem se k zemi a on se nad tím ani nepozastavil. "Nechovej se, jak kdybych byl nějakej odpad. " zařval na mě. Já se jen schoulila do klubíčka, protože mi uštědřil dalších pár kopanců. "Tak zase zítra." ušklíbl se a odešel.

Ještě chvíli jsem tam jen tak bezvládně ležela zkroucená v klubíčku, ale zima a strach mě nakonec donutili zvednout se a dojít do domu. Byla jsem tak moc unavená, že na nic jiného, než na to, dojít do pokoje a spadnout na postel, jsem se nezmohla. Sundala jsem si boty, znovu se stočila do klubíčka a usnula.

Vzbudila jsem se asi kolem osmé hodiny večer, ale stejně unavená, jako když jsem usínala. Zjistila jsem,že jsem pořád ve svých skinny jeans, tedy v tom, v čem jsem byla ve škole. Vzala jsem si své věci na spaní a zamířila do koupelny. Vysvlékla jsem si kalhoty, ale když jsem si sundávala tričko, zhrozila jsem se. Celé mé břicho zdobily fialové modřiny. Chvíli jsem je zkoumala, ale po chvíli jsem to vzdala a šla se vysprchovat. 

Po dlouhé a uklidňující sprše, jsem se jen oblékla a vlezla zpět do postele. nejprve jsem chtěla jen ležet, ale uvědomila jsem si, že zítra píšeme test z biologie, takže jsem si kolem sebe vyskládala vše, co jsem se měla naučit a pustila se do toho. Asi vám nemusím vysvětlovat, jak moc se mi chtělo a bavilo mě to, že?

Asi v deset hodin, když mi chyběly k naučení asi dva odstavce, mi přišla SMSka. Podívala jsem se, od koho je a do očí se mi nahrnuly slzy. Byla od Nialla. Nevěděla jsem, jak se zachovat. Mám si jí přečíst a riskovat to, že povolím a dám tím Patrikovi záminku k tomu, aby mu ublížil? Nebo ho mám ignorovat a tím zachránit jeho zdraví, ale zlomit minimálně mé srdce? Nevím, jak by to ublížilo jemu a ani o tom radši nebudu přemýšlet. Nakonec stejně zvítězila má zvědavost a já si tu SMSku přečetla. "Vysvětlíš mi, co se stalo? Udělal jsem něco? Jestli ano, řekni mi to prosím. Nevím, jestli jsem ti nějak ublížil, ale jestli ano, tak toho nehorázně lituju, protože víš, že bez tebe nevydržím.    Niall" stálo v ní. Já to věděla, neměla jsem to číst, Teď vážně nevím, co mám dělat. Mám mu vůbec odepisovat? Asi bych mu neměla dávat naději, že s ním ještě někdy promluvím. To je to, co mě tolik děsí. Je na mě, abych se mu vyhýbala. Nevím, jestli to dokážu, ale vlastně by to nemělo být tak těžké ne? Prostě se budu víc soustředit na školu a učení, protože všichni víme, že to jsem teď hodně zanedbávala. Když se budu soustředit na učení, nebudu na něj myslet a ještě si vylepším prospěch. Dvě mouchy jednou ranou. 

Nakonec jsem se ovládla a neodepsala. Stačí přece, že mám modřiny já, ne? Nemusím je přivodit ještě někomu dalšímu. Doučila jsem se posledních pár odstavců látky, všechno jsem si dala do tašky a opatrně jsem skočila do postele. Stočila jsem se do klubíčka a nechala se odnést do říše snů. Vím, že ani v té mě nečeká klid.......