My song ( Niall Horan FF) CZ

*34*

"Co tu děláš?!" řekla jsem naštvaně. Nedivila bych se, kdyby se zasmál, protože jsem u toho byla vystrašená, takže to znělo tak, jak kdyby se na vás rozkřičel malý bílý králíček. Velmi zastrašující, já vím. "No, tak dlouho jsme se neviděli.....však víš." zasmál se. Mamka se na mě lítostivě podívala a pak mi oznámila, že musí do práce. Jasně, takže mě tady buď záměrně chce nechat s Ním, nebo jde na rande. Normální lidi nechodí do práce v sobotu večer, ne? Jen jsem se na ní zamračila a jinak to dál nerozebírala. Mamka asi vycítila napětí ve vzduchu, tak se rychle sbalila a odešla.

 Hned jak se za ní zavřeli dveře, obrátila jsem se na něj. "Do kdy tu jsi?""Do středy." oznámil mi a pořád se u toho culil. "Ty nejdeš do školy?" "Začíná nám později, kvůli špatným trubkám. Z toho mrazu praskly a vytopily půlku školy." Ach, tady má někdo štěstí. "Fajn, tak se uvidíme ve středu. Přijdu se s tebou rozloučit." odsekla jsem a chtěla jít do kuchyně, trochu odlehčit ledničku. "Ellie, nemůžeš mě ignorovat věčně. Budeš naštvaná až do smrti?" "Řekla jsem ti, že Ellie už mi nikdy neřekneš. A ano, budu naštvaná na věky. Ublížil si mi tak moc, tak nečekej, že tě teď obejmu a bude všechno zase fajn, protože nebude. Nechci s tebou mít cokoliv společného. Nechápu, co jsi čekal. Že se omluvíš, usměješ a bude to v pohodě? Možná by jsi měl přestat sledovat pohádky, protože takhle to v reálném světě není! Doufám, že se usmažíš v pekle, Aarone!" vyletěla jsem jak čertík s krabičky a utekla do svého pokoje. Nechtěla jsem ho vidět, slyšet, nedej bože, aby na mě mluvil.

"Notak Noell, mluv se mnou." zopakoval už asi po sté. Vypadá to, že před dveřmi mého pokoje rozbil stan, možná  si tam i zapálil táborák a bude se mě snažit uplatit marshmellows. Za co mě trestáš. 

Samozřejmě, že jsem mu chtěla odpustit, jenže moje hrdost mi to nedovolovala. Ublížil mi po psychické stránce ve chvíli, kdy jsem prakticky vzato žádnou psychiku ani neměla. V tu dobu mi umřel táta, kvůli mému příteli , který mi ubližoval nejen fyzicky, ale právě i po té psychické stránce a aby toho nebylo málo, celá moje rodina, vyjma mamky, se ke mně otočila zády a tvrdila, že za jeho smrt můžu já. Tenkrát jsem si naivně myslela, že jim Aaron nepodlehne a nechá si to vysvětlit, jenže na něj všichni tlačili, takže mě akorát seřval a řekl, že se mnou už nikdy nepromluví. No, vypadá to, že si to rozmyslel.

Z mého přemýšlení mě vytrhlo vibrování mé postele. Lekla jsem se tolik, že jsem málem z té postele sletěla, ale stihla jsem se chytit. Až po chvíli mi došlo, že nevibruje postel, ale mobil, na kterém jsem celou dobu ležela. Podívala jsem se, kdo volá a když jsem tam uviděla jeho jméno, rozsvítili se mi oči, že i maják by se styděl. "Ano, zlato?" "Ahoj." ten úsměv jsem slyšela i na tu dálku. "Potřebuješ něco?" "Ne, jen jsem tě chtěl slyšet." Tak teď už jsem se culila tak moc, že se mi úsměv musela na krku spojit. "A slyšíš?" co to sakra melu?! "Jo. Neprozradila jsi naše tajemství?" "Ne, ani jsem se nestihla přitrouble zaculit." řekla jsem smutně. "Já jsem to bohužel stihl a kluci mě vyslýchali snad celou věčnost, ale neboj, nic ze mě nedostali. A co se stalo, že jsi to nestihla?" "Přijel jeden příbuznej. Bratranec." to slovo jsem řekla, jako by to byla nějaká urážka. Však taky jo, když toho nebyl hoden. "Já myslel, že se svýma příbuznýma nemluvíš." "To si myslel správně, nemluvím." "Nechápu..." "Je to nadlouho. Někdy ti to povím. Prostě ho teď budu až do středy ignorovat." "Nemá školu?" "Nope. Vytopená, tak jim prodloužili prázdniny." "Aha a-" "Nialle, s kým tak dlouho mluvíš?" Ozvalo se někde z dálky. "Ááále, s nikým." odpovídal. Já jsem jen horko těžko zadržovala smích, kvůli jeho nesmyslným odpovědím. "Haloo? Kdo tam? Tady Niallův otec, Louis." "Dobrý den pane, tady pohřební agentura, to pro vás kupuje pan Horan tu rakev?" snažila jsem se působit chladně, ale byl to snad nadlidský úkol. "Nialle!!" "No co, našel jsem mrtvou kočku. Přece ji jen tak nenechám shnít na ulici." snažil se Niall pokračovat v naší hře, ale na konci vyprskl smíchy. "Máš co vysvětlovat, kámo." "Jasně. Zavolám ti zítra a neboj, slib dodržím." řekl ještě do sluchátka a pak to položil. Jen jsem nad tím pokroutila hlavou.

 "Noell, ty máš kluka?!" ozvalo se za dveřmi. V tu chvíli jsem byla tak šťastná, že jsem zapomněla jak na to, že jsem na něj naštvaná, tak na to, že je to tajemství. "Ano, mám." "Páni a jak se jmenuje." "TO by si chtěl vědět." "Ano, to teda chtěl. Abych věděl, komu mám rozbít obličej, až ti ublíží." V tu chvíli mi to teprve došlo. "Tohle privilegium už dávno nemáš, Aarone. A nestarej se, on mi neublíží." přešla jsem na hlas, který používám výhradně, když někoho nemám v oblibě. "A to víš jak?" "Slíbil mi to." "Věříš mu?" "Ano, věřím. A měl by jsi jít do svého pokoje, už je pozdě." řekla jsem, dívajíc se na hodiny, co ukazovaly skoro půl jedenácté. "Dobře. Dobrou Noell." "Dobrou."

"Notak, kotě. Nedělej drahoty." syčel mi slizce do ucha, osahávajíc snad každý kousek mého těla. "Nech mě!" snažila jsem se ho odstrčit co nejdál ode mě, ale byl pevný jako skála. "Jak myslíš. Když to nepůjde po dobrém, bude to muset jít po zlém!" při těch slovech ze mě strhl tričko. "Nech mě. Pomoc!!!" křičela jsem. Slzy mi tekly po tvářích jak vodopády, ale nebylo mi to nijak platné. Doma nikdo nebyl. Nikdo, kdo by mi pomohl. "Drž hubu a nekřič!! Stejně tě nikdo neuslyší." letěly i mé kalhoty. Bušila jsem mu pěstmi do hrudi, ale on se jen zasmál a chytil obě mé ruce do jedné jeho. "Nikdo. Ti. Nepomůže." odsekával a mezi slovy mi obsypával výstřih slizkými polibky. Dělalo se mi při tom špatně. Jak jsem se do někoho takového mohla zamilovat? 

V tuhle chvíli se mělo něco stát, ale nic se nedělo. Potřebovala jsem někoho, kdo by mě zachránil, ale pořád nic. Podívala jsem se na Patrika, který se právě pokoušel rozepnout mou podprsenku, ale místo něho na mně ležel Niall. Počkat, ne byl to Aaron. Ale ne, teď to byl znovu Niall!! Co se to děje? Začala jsem hystericky křičet. "Noell? Noell?! Otevři ty dveře, nebo je vyrazím!!"