My song ( Niall Horan FF) CZ

*18*

Tichem pokoje se ozval zvuk budíku. Lekla jsem se tak, až jsem málem spadla z postele, protože posledních pár hodin tu jen sedím na posteli a koukám do blba, takže si mé uši navykly na ticho. Posbírala jsem se a z pokoje si to rovnou zamířila do kuchyně, protože jsem měla hroznou žízeň. Vzala jsem si skleničku a napustila si do ní vodu, přičemž jsem si uvědomila, že už tu mamka asi není, protože je tu hrobové ticho, které najednou přerušilo vyzvánění mého mobilu. Vcelku pomalým krokem jsem se rozešla zpět do pokoje, protože jsem nečekala žádný hovor a mamka je zvyklá čekat. Vzala jsem ho do ruky a už chtěla zmáčknout zelené tlačítko, ale naštěstí jsem se před tím podívala na to, kdo volá. Jakmile jsem se to dozvěděla, okamžitě jsem mobil odhodila na postel a utíkala do koupelny, aby mě nelákalo to zvednout. Ach Nialle, proč? Tak moc bych teď potřebovala slyšet tvůj hlas. Složila jsem si hlavu do dlaní a snažila se potlačit slzy, aby nepřetekly přes okraj. Po chvíli se mi to podařilo, takže jsem zatřepala hlavou a začala si čistit zuby. 

Po vyčištění zubů a nanesení asi tuny korektoru na moje kruhy pod očima, jsem se vydala zpět do pokoje, kde jsem si to, co si vezmu ne sebe do školy. Nakonec jsem skončila s červenými skinny a bílou volnější halenkou s kapsičkou na levé straně. Do ruky jsem si vzala šedý svetřík a tašku a seběhla do chodby, kde jsem si vzala bílé Vans. Hned po tom, co jsem si je obula mi znovu začal zvonit mobil, který jsem úspěšně odignorovala. Doufám že ho to přestane bavit, protože já to nedávám. Pro jistotu jsem si vypnula zvonění i vibrace a vyrazila do školy.

Po poslední hodině jsem se ani neobtěžovala jít na oběd a rovnou vyrazila pryč ze školy. Hned jak jsem vyšla před vchod jsem uviděla velkou skupinu lidí, která zabírala skoro celý prostor před školou. Nevěděla jsem, na co se dívají a vědět jsem to ani nechtěla, takže jsem je obešla a zrychlila krok, abych byla rychleji doma. Po chvíli jsem ale zastavila, protože jsem slyšela útržek rozhovoru nějakých holek: "..... prý tam stojí Niall, chápeš? Ten Niall Horan z One Direction!!! Prej čeká na nějakou holku, tak jsem zvědavá kdo je ta šťastná. Už jsem to tweetovala, takže za chvíli dorazí i kamarádky z jiné školy....." Jakmile jsem to uslyšela, zarazila jsem se a otočila směrem k tomu hloučku. Je pravda že tam byly samé holky. Doufám, že tu není kvůli mě, protože ho čeká peklo. Tohle si na svědomí nevezmu, vždyť ho ušlapou!! Rychle jsem našla mobil a už vytáčela Niallovo číslo. Je sice malá pravděpodobnost, že svůj telefon uslyší, ale naděje umírá poslední, ne? K mému velkému překvapení to zvedl.

Halo? Jsi to ty? vyhrkl hned.

Ano Nialle, jsem to já, ale co děláš před naší školou? 

Přišel jsem za tebou, když mě ignoruješ. Potřebuju vědět, co jsem udělal. Proč mi to děláš? Musíš být tak strašně milý?

Stejně si nepopovídáme. Vidíš kolik je tu lidí? Měl by si jít domů, než přijedou další. snažila jsem se z toho vykroutit.

Neodejdu, dokud si to nevyříkáme. stál si za svým.

Fajn, ale ne tady. svolila jsem nakonec.

Tak na mě počkej před vaším domem, ano?

Dobře. vzdala jsem to.

Pomalu jsem se loudala k našemu domu. Nemělo cenu spěchat, protože určitě potrvá, než se Niall zbaví fanoušků. Taky jsem si potřebovala promyslet, co mu řeknu. Musím mu nějak ublížit, jako po psychické stránce, protože jinak mě nenechá jít. Divím se, že to ještě nevzdal. Bolí to i mě, nedokáže si představit, jak moc, ale musím ho ochránit. Proti Patrikovi nemá ani jeden z nás šanci.

Niall

Rychle jsem se snažil vymotat z chumlu lidí, který se kolem mě vytvořil, ale bylo to těžší než jsem předpokládal. Vážně logika, Horane! Co jsi vlastně čekal, že si tě nikdo nevšimne? Nakonec se mi to podařilo. Už jsem myslel že se mi to nepovede a já umřu v obležení fanoušků. 

Jakmile jsem měl volnou cestu, rychlou chůzi jsem zamířil k Noell. Potřebuju vysvětlení. Mám o ni celkem strach, protože se chová zvláštně. Vůbec nechápu, co jsem jí udělal, ale asi to muselo být něco strašného, když se mi tak moc vyhýbá. Možná se mě dokonce bojí.....Ne, dost! Nic jsem neudělal. Musí to být nedorozumění. Zabočil jsem za poslední zatáčku a zvedl pohled. 

Stála tam. Vlastně jsem si chvíli myslel, že tam nebude, ale stála tam v celé své kráse. Bylo na ní vidět, že o něčem usilovně přemýšlí a to tak moc, že si mě nevšimla. Uvědomil jsem si, že jsem zastavil, takže jsem se dal znovu do pohybu a došel až k ní. To už si mě všimla a upřela na mě její zelené oči. Odrážel se v nich smutek tak velký, že jsem okamžitě začal přemýšlet, co tak strašného jsem mohl udělat, že ji to tak trápí. Měl jsem ohromnou chuť ji obejmout, ale bál jsem se, že by mohla odejít, takže jsem se držel. Vážně jsem to vysvětlení potřeboval. " Noell? Co jsem provedl?" řekl jsem. No, teda spíš zašeptal. Chvíli jsem si dokonce myslel, že mě neslyšela, protože jen nepřítomně hleděla před sebe. Měl jsem chuť jít k ní, pořádně s ní zatřást a dozvědět se vše co ji trápí. " Nialle, ty jsi nic neprovedl." řekla. Já to věděl! " A proč mě od sebe odháníš? Ignoruješ?" zeptal jsem se. Tahle otázka mě trápí celou dobu a můj mozek dokázal vymyslet tolik verzí toho, co se  mohlo stát. Nastalo tíživé ticho.