My song ( Niall Horan FF) CZ

*19*

Noell

Hleděla jsem mu do očí, nebo spíš jsem se o to snažila, protože jsem se v nich topila, jako kdyby byly hlubší než dna oceánů. I přes jejich krásu jsem v nich však viděla zmatenost, smutek, možná starost, prostě spíše záporné pocity, což mě hrozně mátlo. Nechápu, jak se mnou může ještě vůbec mluvit, nebo se mnou jen dýchat stejný vzduch, vždyť jsem mu tolik ublížila! A nejen psychicky, ale já mu dokonce jednu vrazila. Nejsem na to pyšná a v tu chvíli jsem si dokonce myslela, že je to potřeba, ale Niall asi nebude z těch lidí, co se nechají jen tak odbýt. Je to sice dobrá vlastnost, ale tady a teď mi spíš dělá potíže.            

" Prostě se spolu nemůžeme bavit, rozumíš?" odpověděla jsem mu. Nevypadá to, že by mu tahle odpověď stačila, takže budu muset říct nějakou lež, která mu ublíží, ale pořád lepší, než kdyby si ho vzal do parády Patrik. On jen zavrtěl hlavou, jako nějaké tvrdohlavé dítě. V duchu jsem se musela pousmát, protože on je roztomilý za každých okolností, což bych teď taky úplně nepotřebovala, že? V podvědomí jsem asi věděla, že mu nebude stačit neúplná odpověď, takže jsem měla nachystanou výmluvu. " Nemůžeme být kamarádi, Nialle. Copak to nevidíš? Jsme každý z jiného světa. Ty jsi slavný, bohatý, každý touží po tom, setkat se s tebou, ale já jsem obyčejná středoškolačka, která přišla o otce. Nepatřím do tvého světa stejně, jako ty nepatříš do toho mého." řekla jsem pevným hlasem. Navenek jsem byla naprosto bez emocí, ale uvnitř jsem křičela. Niall se zarazil a beze slova na mě zíral. Nevím, co se mu honilo v hlavě, ale nic příjemného to, soudě podle jeho výrazu, nebylo. Sklopil hlavu a strčil ruce do kapes. Nevěděla jsem, jestli mám ještě něco říkat, ale rozhodně jsem chtěla, aby něco řekl on. Potřebuju vědět, že to překousne a že půjde dál bez toho, aby se jakkoli trápil. " Dobře, chápu. Prostě se se mnou nechceš bavit, ale radši řekneš milosrdnou lež, aby to nebolelo." trpce se zasmál a otáčel se k odchodu. 

Co?! Ne, to pochopil špatně. Co mám teď, sakra, dělat? " Ne, Nialle......počkej....takhle to rozhodně není!" křikla jsem na něj, protože se už pár kroků vzdálil. Zarazil se a otočil na mě hlavu. Vypadal naštvaně. " Nedělej ze mě blbce, Noell." řekl ledovým hlasem. " To, že nejsem hajzl, neplivu kolem sebe, nekouřím ani neberu drogy, neznamená, že nemám mozek. Já to pochopil. Jsem prostě moc měkkej a ty jsi spíš na hazlíky." Zamrzla jsem na místě. On s klidem odešel. Měla jsem sto chutí za ním běžet a říct mu, že to pochopil špatně, že se ho jen snažím chránit, ale věděla jsem, že kdybych to udělala, nedopadlo by to dobře. To bylo to, co mě zastavilo a nechalo Nialla odejít.....navždy. Beze slova jsem se otočila, vešla do domu a zamířila do svého pokoje. Doma nikdo nebyl, takže jsem se nemusela nikým jiným zaobírat. Zabouchla jsem dveře do pokoje a sjela po nich na zem. Nohy jsem si přitáhla k tělu a víc už jsem slzy nezadržovala. 

Pohled třetí osoby

A tak se stalo, že dva lidé se zlomeným srdcem, zůstali kvůli závistivému muži, který se chtěl mstít, osamoceni se svým trápením. Zatímco dívka, která obětovala své srdce kvůli tomu, aby se chlapci nic nestalo, brečela zavřená ve svém pokoji, dotyčný chlapec byl rozzuřený, protože špatně pochopil, proč ho od sebe dívka odhání. Byl zároveň i zklamaný, protože si myslel, že konečně našel tu pravou, svoji princeznu, kvůli které by si nechal do těla vstřelit kulku......

O 2 měsíce později - Noell

Konečně jsem dopočítala úkol do matematiky a mohla jsem se jít vysprchovat a vyspat. Na večeři jsem se popravdě vykašlala, stejně jako každý večer poslední dva měsíce. Výrazně jsem od té doby zhubla, protože do sebe jídlo nemůžu dostat. Nevím, jestli je to tím, že mi tak moc chybí Niall, nebo tím, že se stupňovaly Patrikovi útoky, ale ať jsem se snažila jakkoli, nedostala jsem do sebe víc, jak dvě sousta. Mamka je moc zaneprázdněná prací na to, aby si něčeho všimla, ale poslední dobou po mě tak zvláštně kouká, že bych se nedivila, kdyby ji na to někdo neupozornil. Vzala jsem si pyžamo a šla do koupelny, kde jsem se vysprchovala a vyčistila si zuby. Přejela jsem prsty po svých modřinách, které zdobily celé mé břicho, kousek lýtka a částečně předloktí. Sem tam jsem měla nějaký škrábanec. Jen jsem si povzdychla a šla zpět do pokoje. Zalezla jsem do postele, pořádně se zabalila do peřiny a můj pohled nasměrovala k oknu. Nevím proč, ale pohled na noční oblohu mě hrozně uklidňoval. Pustila jsem moje myšlenky na volno a jak jsem předpokládala, brzy jsem se dostala na téma NIALL. O něm přemýšlím skoro každý večer. No vlastně úplně každý. Co asi dělá, jestli je pořád naštvaný, má někoho jiného, nebo jestli mu chybím aspoň z poloviny tak, jako on mě - to jsou otázky, které mi pořád pobíhají v hlavě. Dokola a dokola a dokola a dokola a dokola......                                                                           Až mě nakonec uspí....

Niall

" Nialle! Pojď se s náma dívat na Toy Story!!" křikl po mě, hádám, Liam. Nikdo, ale opakuji nikdo, nemá tu pohádku rád tak moc, jako on. Ani jsem se nenamáhal s odpovědí, protože oni už si zvykli, že se ode mě odpovědi nedočkají. Vlastně s nima skoro nemluvím, když nepočítám zkoušky a i tam prohodím jen pár slov. Nemám náladu na to, se s někým bavit, protože jsem přece moc měkkej. Nechápu, jak jsem jí na to mohl skočit. Myslel jsem si, že se se mnou baví proto, že chce, ale ona se se mnou bavila......já vlastně ani nevím proč. Třeba kvůli mým penězům. Ne to ne, vždyť jsem jí nic nekoupil. Vážně nevím co si mám myslet. Chybí mi, ale chybím jí i já? Ne, určitě ne. To ona zapříčinila to, že se spolu nebavíme. Už jí znovu vyhledávat nehodlám, mám snad taky nějakou hrdost, ne?