My song ( Niall Horan FF) CZ

*7*

"Ehm..... Ahoj Nialle." pozdravila jsem šokovaně. "Co potřebuješ?" 

"No, já jen, jestli by jsi nechtěla jít ven..... počkat, ty nechodíš do školy?" řekl.

"Jo chodím, ty jsi si snad myslel, že tu nebudu?" opáčila jsem.

"Ne, doufal jsem v opak. Až teď mi došlo, že asi chodíš do školy. Ale proč jsi ještě doma? Za 5 minut ti zvoní ne?" 

"Jo zvoní, ale dneska do školy nejdu."

"Proč?" zeptal se.

"No...tak trochu jsem si asi zlomila ruku, tak čekám na mamku, až přijede, aby mě vzala do nemocnice." ukázala jsem na ruku,která začala modrat.

"Ty jsi ale šikovná. Jak se ti to, proboha, povedlo?" zeptal se se smíchem.

"Díky za starost, ale není to tvoje věc." odpověděla jsem naštvaně. Kdo mu dal nějaké právo se mi smát? Nikdo. Tak ať mlčí.

"Ne, počkej. Promiň. Já to tak nemyslel. Samozřejmě, že mě mrzí, že tě něco bolí a nejradši bych tu věc, o kterou sis to udělala, rozmlátil." začal se omlouvat, ale mírné stopy smíchu v jeho hlase se mu skrýt nepodařily. 

"Dobře, odpouštím ti. Ale, jak asi vidíš, ven s tebou teď nepůjdu."ušklíbla jsem se.

"Jo to vidím, ale dej si na to aspoň led. A já tu s tebou počkám, dokud nepřijde tvoje mamka jo?" 

"Jo, klidně." řekla jsem a kývla hlavou na znamení toho, aby šel dovnitř.

"Dáš si něco?" zeptala jsem se, když jsme došli do mého pokoje." 

"Ne, dobrý. Jsem tu přece proto, abych tu byl s tebou, ne abych vám vyjídal zásoby." odpověděl, načež jsem mírně zčervenala. " Jak myslíš."kývla jsem. 

Mamka přijela asi půl hodiny od příchodu Nialla. Nechápu jak, ale celou dobu jsme se měli o čem bavit. Snad ani jednou nenastalo takovéto trapné ticho, nebo tak. A to je u mě co říct, protože nejsem moc na povídání. Zjistili jsme, že toho máme hodně společného. A to od typu hudby, který posloucháme, až po typ lidí, který nesnášíme. No a jelikož byl Niall pořád u nás, když mamka přijela, tak jsem je musela seznámit. Moje mamka v tom naštěstí nehledala nic víc než přátelství a za to jsem jí vděčná. Rozloučili jsme se s Niallem, který řekl, že mi zavolá, i když nevím jak, když nemá moje číslo.

V nemocnici mi řekli, že to není zlomené, ale jen naštípnuté. I tak mi ale dali sádru. Ach jo. Budu jí mít cca 3 týdny a nemůžu cvičit. Překvapivě. Takže se s baletem na měsíc rozloučím. Nevím jestli to zvládnu, ale to jsem si měla rozmyslet před tím, než jsem sletěla z těch schodů. Do školy už dneska nejdu, protože ta sádra musí pořádně ztvrdnout.

I přes moje podezření, že Niall nezavolám, přeci jen zavolal. "Ahoj Noell, tak co? Máš sádru?" řekl, když jsem mu to zvedla. " Nialle? Kde jsi sakra vzal moje číslo?" zeptala jsem se místo odpovědi."No, když si šla na záchod, tak jsem si ho uložil. Ty by jsi mi ho nedala." no to má teda pravdu, nedala. Nevěděla jsem co říct, tak jsem jen mlčela. " Jsi naštvaná?" zeptal se smutně po chvíli mlčení. "Ano Nialle, jsem naštvaná. Čau." odsekla jsem a ukončila hovor.

Niall

"Ano Nialle, jsem naštvaná. Čau" řekla a pak telefon ohluchl. A co jsem sakra čekal! Já bych byl taky naštvanej, kdyby mi někdo vlezl do telefonu. Já jsem ale vůl. A co teď jako budu dělat?! Nenapadlo mě nic lepšího, než zavolat klukům. Za tu dobu jsme si na sebe zvykly a teď jsou jako mí bratři. Doufám, že mi poradí. 

Tak, kluci říkají, že jí mám nechat trochu vychladnout, a pak teprve začít jednat. Taky jsme se domluvili, že tento týden budeme každý u sebe, ale příští už zase spolu ve vile. Před nima bych to asi nepřiznal, ale docela mi ti 4 blbci chybí. Bez nich je můj život celkem nudnej. Není v něm každodenní dohadování o to, kdo je nejdéle v koupelně, ani kdo dojedl cereálie. I když to jsem byl většinou já. 

Další kapitola!! Jo a taky jsem vám chtěla říct, že v mém příběhu bude Zayn pořád členem kapely. Omluvte prosím moje pravopisné chyby. :D