My song ( Niall Horan FF) CZ

*22*

Písničku pusťte až řeknu, prosím. ;)

Zayn

"To si ze mě děláš srandu, ne?" zhrozeně jsem řekl " Vždyť sis to nenechal ani vysvětlit! Já s ní nespal!". On se na mě pohoršeně díval a jedinou reakci, kterou jsem od něj dostal bylo něco o tom, že vysvětlování si mám nechat pro Nialla. Bezděky jsem se otočil na Liama, který pořád zaraženě stál v předsíni. On se na mě zamračil a se slovy " Počkáme tu na něj." se odebral do obýváku za Lousiem. Vynervovaně jsem si prohrábl vlasy a radši se vydal do mé ložnice za Noell. 

Vzal jsem mokrý ručník a začal jí smývat krev z obličeje. Pochopitelně jen kolem ran, do těch jsem radši nesahal. Krev jsem utřel i ze zbytku těla, které se neskrývalo pod oblečením, protože tam jsem se neodvážil ani podívat ....... radši. Nejen, že jsem nechtěl narušovat její soukromí, ale taky proto, že bych mohl najít další modřiny a rány, kterých bylo už takhle dost.

Najednou jsem uslyšel ránu. Odtušil jsem, že to bude Niall, protože doktor by zazvonil a rozhodně netřískal s věcma. Asi si potřeboval vybít zlost, když mu Louis řekl ten svůj nesmysl. Radši jsem se zvedl a došel dolů, do kuchyně. Tam, jak jsem předpokládal, stál Niall ve značně zuboženém stavu, ale výrazem, který kdyby vraždil, tak už jsem mrtvý. Okamžitě na mě spustil.

 Vzduchem létala sprostá slova ne mé označení, výčitky a další nadávky. Kluci se samozřejmě postavili na jeho stranu. Ale to jsem jim nevyčítal, taky bych to udělal, kdybych si myslel to co oni. Nenechali mě říct ani slovo a ani po příchodu Harryho, kterého někdo zavolal, se nic nezměnilo. Jediný Liam nic neříkal, ale jeho postojem dával jasně najevo na čí straně je. Už dávno jsem vzdal pokusy o vysvětlení situace a jen se díval na jejich zhnusené výrazy. Čekal na doktora a byl zvědavý na jejich výrazy, které budou mít, až přijde. 

A nemusel jsem čekat dlouho, protože se ozval zvonek. Úplně jsem odignoroval jejich dotazy na to, kam jdu a šel otevřít doktorovi lomeno mojí záchraně. " Dobrý den." slušně jsem pozdravil a pozval ho dál. Provedl jsem ho kolem zmatených kluků až do ložnice, kde ležela Noell. Můj úsměv, který se mi neovladatelně šířil po tváři, když jsem vyděl jejich výrazy, teď vystřídal starostlivý výraz. Doktor se na mě vystrašeně podíval, když ji uviděl. Asi si myslel, že jsem ji zmlátil. " Nebojte, já jí nic neudělal. Takhle jsem ji už našel, ani nevím co se jí stalo. " uklidňoval jsem ho. Bylo na něm vidět, že se mu značně ulevilo, ale pořád na mě nedůvěřivě pokukoval. Nakonec mě vyhodil za dveře s tím, že až skončí, tak mě zavolá.

Písničku prosím >>>>>> 

Noell

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Neviděla jsem nic. Vlastně jsem viděla všechno. Nevím, prostě bylo všude bílo. Otočila jsem se kolem své osy, ale nikde žádný záchytný bod, nebo něco jiného než oslepující bílá. " Halóó!" zavolala jsem. Nic. Zkusila jsem to ještě několikrát, ale asi po pátém pokusu se něco začalo dít. Z dálky ke mně přicházela nějaká postava. Přibližovala se ke mně a já přemýšlela co ode mě může chtít. Nebála jsem se. Nevím proč, ale ta osoba ve mě nevyvolávala strach nebo nervozitu. Spíš ty kladné pocity, třeba příslib štěstí nebo pocit radosti. Uvědomila jsem si, že tu osobu znám. Byl to táta!! Rozběhla jsem se k němu a skočila mu do náruče. Chytil mě a zatočil se se mnou tak, jak to dělával vždycky. Znovu jsem se cítila jako pětiletá holčička. Po chvíli mě pustil na zem a zpříma se mi podíval do očí."Noell? Co tu děláš?" zeptal se. " Jo tati, to bych taky ráda věděla. Ale nevím. Poslední co si pamatuju je, že mě Patrik zmlátil a pak mám jen tmu." On se na mě smutně podíval. " Já vím holčičko, jak moc tě trápil, ale tomu je teď konec. Už ti víc ubližovat nebude. Věřím těm hochům tam dole. Jsou to milí kluci, těch se drž. A ten blonďatý, že ty ho máš víc než ráda?" zčervenala jsem, ale přikývla. Pak jsem ale posmutněla. " Tati, proč si nás opustil, vrať se zpátky, prosím. Chybíš mi, nám." On se usmál a řekl: " Moc rád bych to udělal. Taky mi moc chybíte, ale každý má vyměřen svůj čas a ten můj už vypršel. Neboj, jednou se tu setkáme všichni, takže už se nesnaž si nějak ublížit, ano?" Jsem kývla, ale slzy jsem už zastavit nestačila. " Noell, neplakej. Musíš se smířit s mojí smrtí, ano? Začni zase hrát na klavír, protože vždy, když začneš hrát, tak já tam budu s tebou. Zahraj tu naši písničku, ale dej jí slova. Vím, že máš desky a v nich je spousta textů, které si sama složila. Dej to dohromady, prosím. Já na vás vidím a hlídám tebe i tvou maminku. Neboj, už se ti nic nestane." řekl a začal mizet. " Sbohem." řekl. " Ahoj, tati. Mám tě ráda." rozloučila jsem se a zase upadla do tmy.