My song ( Niall Horan FF) CZ

*3*

Ještě chvíli jsem se rozhlížela po chodbě, ale už jsem nikoho neviděla a nic neslyšela, tak jsem to vzdala a šla domů.

Když jsem došla domů, mamka už byla doma a vařila večeři.

"Ahoj mami!" zakřičela jsem na ni už od dveří.

„ Ahoj zlato, jak si se měla?" zeptala se mě, když jsem se objevila v kuchyni.

„ Jo, celkem fajn, na baletu mě celkem vzali, a ve škole jsem si dokonce našla kamarádku. Jmenuje se Sandy."

„ Aha, no to mě s ní někdy musíš seznámit. A za 15 minut bude večeře, tak pak přijď."

„Jasně mami." odpověděla jsem a šla do svého pokoje.

Měla jsem chuť si jít dát hned sprchu, ale nakonec jsem usoudila, že bude lepší to nechat až po večeři. Mamka uvařila nějaké zapečené těstoviny a nebudu vám lhát, byly fakt výborný. Já však pořád musela přemýšlet, kdo mě to mohl sledovat u toho klavíru. Že by naše instruktorka? Nebo někdo z baletek? Vůbec netuším.

Dojedla jsem a šla si dát tu vytouženou sprchu. Bylo to celkem uklidňující. Zapnula jsem si u toho písničky, však to znáte, s tím je všechno lepší.

Vrátila jsem se do pokoje, lehla jsem do postele a chtěla ještě poslouchat písničky, nebo aspoň přemýšlet, ale i přes odpolední spánek jsem usnula, jako kdyby mě do vody hodili.

Aaagrhh. Nesnáším rána. S těží jsem se zvedla a šla dolů na snídani. Nasypala jsem si své cereálie do misky a zalila je mlékem, jako každý ráno. Když jsem dojedla, šla jsem zpátky do pokoje, kde jsem se oblékla do jednoduchého outfitu, který se skládá z černých roztrhaných džín a bílého trička. Nijak to nehrotím. Oblékla jsem se a vyrazila směr koupelna, kde jsem si vyčistila zuby, zkrotila to hnízdo na hlavě a nanesla řasenku. Pak už jsem jen vzala tašku a šla se obout a obléct si bundu. Bylo akorát 7:35, takže svůj sraz se Sandy na rohu stihnu akorát. Přicházela jsem na roh a viděla, jak tam Sandy stojí a dívá se do mobilu.. Jen jsme se pozdravily a šly dál do školy.

Škola. Co vám o ní budu povídat? Nic, je tam fakt ultrapříšerná nuda. Kdo má furt poslouchat ty věčný kecy učitelů. A to je teprve druhý den školy! No já to nějak vydržím... snad. Myšlenky se mi pořád točili kolem neznámé osoby, která mě viděla hrát v baletním studiu. Byla jsem zvědavá, jestli se zase ukáže. Ale dneska hodina není, ty jsou jen v pondělí, středu a pátek. No tak to aby už byl zítřek ne?

Další den probíhal stejně, až na to že po škole jsem šla domů a pak na balet. Už jsem se moc těšila. Chtěla jsem si po hodině sednout za klavír a zkusit to znovu. Nevím čím to bylo, ale na tom klavíru mi to šlo líp než u ostatních.

Došla jsem už převlečená do tělocvičny, dnes jsem pro změnu nezapomněla hlídat čas, takže jsem to stihla v pohodě. Začala jsem se protahovat, jako všichni kolem mě. Tenhle soubor většinou nikde nevystupuje, spíš soutěží, ale i tak jsou tu všechny holky hodně zapálené do toho, co dělají.

Docvičili jsme sestavu a vydýchávaly se. Štve mě, že se vždycky na tu hodinu tak těším a ono je to v mžiku pryč. Všechny jsme zatleskaly a odešly se převlékat. Já se schválně oblékala hodně pomalu, abych pak mohla ještě ke klavíru.

Můj plán vyšel, takže když všichni odešly, já se vydala ke klavíru. Sedla jsem si na stoličku, jako minule. Položila opatrně ruce na klávesy. Začala jsem zase prvním taktem mojí a tátovi písně. Když jsem to uslyšela, píchlo mě u srdce, ale slzy se ještě nespustily, takže jsem pokračovala dál. Zahrála jsem dalších pár taktů, ale pak zavládlo peklo. Slzy začaly nekontrolovatelně stékat po mých tvářích, a já s tím nemohla nic dělat. Vstala jsem od klavíru a běžela pryč. Nechtěla jsem tam zůstat už ani vteřinu, jenže do cesty se mi postavila překážka.

Otevřela jsem dveře a když jsem chtěla jít pryč, do někoho jsem vrazila. Ani jsem se na něj nepodívala a běžela jsem pryč, tohle mi však osoba, do které jsem vrazila, nedovolila. Chytila mě za ruku a objala mě.