My song ( Niall Horan FF) CZ

*14*

Na chvíli jsem zapochybovala, jestli to není jen sen, ale vzápětí se ozvalo hlasité zabušení, které mi moji domněnku vyvrátilo. Opřela jsem se zády o dveře a snažila se ty rány ignorovat. 

Asi po pěti minutách mého nechtěného hosta přestalo bušení do dveří bavit, takže se domem konečně rozlehlo ticho a klid. Tělem se mi rozlil pocit úlevy, který však hned na to vystřídala hrůza. Ucítila jsem totiž na svém krku něčí dech. Věděla jsem, že nemůže být nikoho jiného, než Patrika, kterému jsem před chvíli práskla dveřmi před nosem. 

"Tohle si ke mně už nikdy nedovolíš, zlatíčko. Rozumíš?" prořízl ticho jeho hlas. Nezmohla jsem se na nic jiného než na kývnutí. Plně mě ovládl strach z toho, že se bude historie opakovat. Snažila jsem se svůj mozek přesvědčit k tomu, aby začal normálně fungovat, ale bylo to marné. Nechápu, jak jsem se do téhle osoby mohla zamilovat. Je sice pravda, že se choval úplně jinak, ale tolik se mi zhnusil, že mi bylo za těžko s ním dýchat stejný vzduch. Tolik ho nesnáším. Na svých ramenou jsem pocítila tlak, neboli jeho ruce, které mě k němu otáčely čelem, jelikož jsem mu zatím ukazovala jen záda. Byla jsem jako hadrová panenka, mohl si se mnou dělat cokoli a já bych tomu nijak nezabránila. To že ho nesnáším totiž nezabrání tomu, abych se ho bála. Kdyby jen to, já z něho měla panickou hrůzu. 

Sebrala jsem tu špetku odvahy, kterou jsem v sobě dokázala vyhrabat a promluvila: " Co tu děláš? Jak si mě našel?" mělo to vyznít klidně a vyrovnaně, strach mi však překopal plány a z mého tónu hlasu bylo jasně poznat, jak moc se bojím, což bylo opravdu hodně. On se jen potěšeně usmál a hlasem typu potkal-jsem-starého-známého-a-pokecáme mi odpověděl : "No přímo v Londýně jsem za jedním známým, se kterým potřebuju něco dořešit. To, že jsem tu našel tebe, je jen bonus navíc. Nemusíš proklínat strýčka náhodu, já bych si tě dřív nebo později stejně našel. Byla by to otázka času. Nezapomínej na to, že já splácím účty i s úroky, kočičko. Tohle si náramně užiju, o to se neboj." Tohle se mnou otřáslo ještě víc. " Moc dobře víš, že jsi dostal to, co jsi si zasloužil." řekla jsem skoro neslyšně. Okamžitě jsem začala litovat toho, že jsem něco takového vypustila z pusy, protože jsem ucítila štípnutí na pravé líci kvůli tomu, že mi vlepil facku. 

Klopýtla jsem pár kroků dozadu, abych od něj byla co nejdál, ale on tu vzdálenost přešel jedním velkým krokem a už stál zase u mě. Surově mě chytil za bradu a trhl s ní nahoru tak, abych se mu musela dívat do očí. Vzhledem k tomu, že byl skoro o dvě hlavy větší než já, jsem jí měla bolestně zakloněnou. " Takhle se mnou mluvit nebudeš." vpálil mi do obličeje. " Rozumíš!?" zakřičel. " A-ano." vykoktala jsem. " Nastanou ti krušné časy, zlatíčko. Odteď mě budeš poslouchat na slovo. Jestli mě nebudeš poslouchat, skončíš špatně a to samé platí i o tom, že to bude naše malé tajemství. Ano?" řekl sladkým hlasem. To mě totálně vytočilo. Co si to o sobě myslí? Že ho budu poslouchat jako pejsek? " A proč bych to měla dělat? Já tě nechci poslouchat." odsekla jsem mu. To jsem asi dělat neměla, protože na mě zařval, že budu muset a vlepil mi takovou facku, že jsem se druhou schytala od zdi a sjela na zem. On se jen uchechtl a odešel. Pak se mi zatmělo před očima.

Otevřela jsem oči a zjistila, že pořád ležím na podlaze v kuchyni. Celkem se mi ulevilo, že máma ještě nepřišla, protože si asi všichni dovedeme představit, co by se stalo. Za pomoci zdi jsem vstala a došla k zrcadlu, které máme pověšené v chodbě, abych mohla ohledat škody. Celkem jsem se sama sebe lekla. Měla jsem jednu tvář úplně červenou a na levém spánku se mi začala tvořit ošklivá modřina, která by se mohla vyklubat v nepěknou bouli. Došla jsem si radši do mrazáku pro led, který jsem zabalila do utěrky a následně opatrně přiložila ke spánku. Sedla jsem si na linku a přemýšlela o tom, co se vlastně stalo. Co po mě bude vlastně chtít? Bude mi chtít oplatit to, že šel kvůli mě do vězení? A neměl by tam náhodou ještě být? Vždyť dostal 12 měsíců a jak tak počítám, tak si tam pobyl asi dva. Zřejmě ho jeho zazobaný tatínek vyplatil.

Z mého přemýšlení mě vytrhlo bouchnutí dveří. Celkem jsem se bála, aby se Patrik ještě nevrátil, ale jak se o chvilku později ukázalo, bála jsem se zbytečně. Byla to mamka, která na celý dům zavolala: "Ahoj zlato! Jsem doma!" Rychle jsem led hodila do dřezu a otočila se k lince tak, aby mi nebylo vidět do obličeje. Vytáhla jsem z lednice džus a nalila si do skleničky. "Ahoj mami! Jsem v kuchyni." odpověděla jsem mamce na její pozdrav. Ona přišla do kuchyně a na stůl položila nákup. Normálně bych jí pomohla, ale až moc jsem se bála, aby si nevšimla mého úrazu. " Vařila jsem špagety, tak kdyby jsi měla hlad, tak jsou v ledničce. Já si musím jít ještě něco dodělat do školy." řekla jsem ještě a na odpověď radši nečekala a vyběhla jsem schody do pokoje.

V pokoji jsem se zmohla jen na to, abych si lehla do postele a pak už se spustil nekontrolovatelný příval slz. Snažila jsem se to tišit aspoň tak, aby to mamka neslyšela, ale nemůžu posoudit, jak moc to bylo slyšet. Schoulila jsem do klubíčka, jako by mě to mohlo ochránit před okolním světem. Chtěla jsem zastavit slzy, ale nešlo to. Proto jsem se rozhodla, že je to krizová situace a z batohu vyndala prášky. Jeden jsem hned spolkla a čekala, až mě vzlyky opustí. 

Já už nechci. Už nechci znovu řešit Patrika. Nechci znovu padat do depresí. Už nechci mít modřiny po celém těle, které budu muset zakrývat makeupem nebo dlouhými rukávy. Už nechci mít hysterické záchvaty pláče. Končit s pořezanými zápěstími. Jediná pozitivní věc v mém životě je teď Niall. Je to celkem vtipné, protože bych ho přirovnala ke slunci mého života a on tak opravdu vypadá. Roztomilý, věčně usměvavý blonďáček. To on mě teď drží nad hladinou, protože jsem mu to slíbila. Slíbila jsem, že už to znovu neudělám. To ale neznamená, že bych se na to místo nemohla jít podívat ne?