My song ( Niall Horan FF) CZ

*12*

Noell
"Nialle,...." vydechla jsem. Nemůžu mu to říct. Nejde to. Tolik bych chtěla. Nevím co mám dělat. Nelituji toho, že jsem skočila. Jen nevím, co si o mě myslí Niall a asi i ostatní z One  Direction. "Já ti to řeknu časem. Až to překousnu." Usmála jsem se na něj nakonec. "Dobře." Odpověděl, ale utrápený výraz z jeho tváře nezmizel. " Jo a .....ehm...no, kluci by tě chtěli poznat. Živou." znervózněl. Přiškrceně jsem se zasmála. Tady jde do tuhého. Co si o mě pomyslí? Že jsem úplně blbá a nevážím si života. "Neboj. Nikdo tě odsuzovat nebude, jediné co budou chtít, je vysvětlení. Tomu se asi nevyhneš. Takže jestli jim nechceš říkat pravý důvod, tak si honem něco vymysli." začal mě uklidňovat Niall, když si všiml mého výrazu. " Nialle, ale já jim nechci lhát." řekla jsem otřeseně. " K tomu tě nikdo nenutí, princezno. Můžeš jim říct jen část toho důvodu, protože věřím, že je to něco vážnýho, když tě to donutilo skočit. Možná toho bude víc. Já nevím...."

" Ehm.. Ahoj, já jsem Noell." řekla jsem. Všichni na mě zamířili své pohledy. Chvíli bylo jen trapné ticho a nikdo se nehl. První se ke mě rozešel vysoký kluk, který měl jiskřivé zelené oči a kudrnaté vlasy.           " Ahoj, já jsem Harry." řekl. Chtěla jsem mu podat ruku, ale on ji jen odstrčil a objal mě. Všimla jsem si, jak se Niall vedle mě napjal. Asi žárlí. Pousmála jsem se pro sebe. Když mě pustil, hned ke mě přistoupil kluk, který byl sice menší než Harry, ale pořád byl o hlavu větší než já. Představil se jako Louis. Po něm jsem poznala ještě Liama a velmi podivného Zayna, který se tvářil, jako kdyby spolkl špendlík. No, všichni se na mě dívali velmi zvláštně, ale divíte se jim? Poznali mě na pokraji smrti. Nikdo po mně zatím vysvětlení nechtěl, za což sem jim byla vděčná. I když těm pohledům jsem se stejně nevyhnula.

"No nic, já už budu muset jít." řekla jsem, když jsem si všimla, že si tu povídáme asi dvě hodiny. Všichni zamumlali něco ve smyslu, že chodit nemám, ale já jsem byla pevně rozhodnutá jít, protože je mi jasné, že už teď bude mamka vyšilovat. Opět jsem se se všemi objala, asi mají nějakou úchylku, nebo co. Niall se nabídl, že mě odveze, ale to jsem odmítla s tím, že se chci projít. Všichni začali protestovat, že mě samotnou v žádném případě jít nenechají. Jsou sladcí. Jak jsem zjistila, tak z jejich domu, nebo spíš sídla, to mám sotva 10 minut cesty, takže mi přijde zbytečný, aby mě někdo vozil.

Nakonec se mi je podařilo přesvědčit, že to zvládnu sama, ale pod podmínkou, že jim zavolám, až dojdu domů. Ano, musím zavolat, protože SMSce prý nevěří. No jo no, já taky ne, ale tohle mi přijde trochu moc. Od Nialla bych to ještě pochopila, ale s ostatníma se znám sotva pár hodin. Cesta trvá sice jen deset minut, ale s mým tempem to vidím tak na 20 minut až půl hodiny. Nasadila jsem si sluchátka a zapnula písničky. Začala mi tam hrát ( Média). Usmála jsem se, protože je to jedna z mých oblíbených a mám s ní spojených hodně vzpomínek. Dala jsem si to celkem nahlas, takže jsem neslyšela kroky člověka, který mě vzápětí strhl z chodníku a táhl mě až do nějaké uličky.