My song ( Niall Horan FF) CZ

*10*

Písničku si pusťte, až vám řeknu :D .....pls

Objímám se s ním. Pevně mě drží u sebe a nevypadá to, že by mě chtěl pustit. Neříkám, že by mi to nějak vadilo, spíš naopak. Najednou se mírně odtáhne, ale jen tak, aby se mi podíval do očí. " Noell......" zašeptá. " Nialle....." dýchnu mu do tváře a on na nic nečeká a spojí naše rty. 

Najednou se ozve ošklivý zvuk a já se probudím.

" Oh sakra!" zařvu a vlasy si projedu prsty. CO to sakra bylo? Proč se mi zdá o tom, jak se objímám  s Niallem? Pousměju se nad tím snem. Nejvíc mě zaráží to, že se mi to líbilo. No aby taky ne, když si to vymyšlí můj vlastní mozek. Zatřesu hlavou abych o tom dál už nepřemýšlela a vstanu. Dneska sice nejdu do školy, protože jdu k doktorovi na kontrolu, ale jako na schvál tam mám být v osm, takže je to stejné, jako bych šla do školy. Jdu do koupelny, kde se učešu, vyčistím si zuby a nanesu trochu řesenky. Z koupelny zamířím do pokoje, kde si vyberu věci, které si následně obleču. Nakonec skončím s černými roztrhanými skinny, bílým tričkem, které na sobě má kamínky vyskládaný nápis STAY STRONG, kterým se snažím řídit. Pak si na hlavu dám ještě klobouček a jdu do kuchyně. Hlad nemám, takže si naliju jablečný džus a sednu si ke stolu. Vytáhnu si mobil a projíždím u toho sociální sítě. Zkontroluji čas a zjistím, že je chvíle na to, abych vyrazila. No jo, ale co za boty? Dneska bych si vzala svoje červené Vans, ale nemám je k čemu sladit. Nakonec to vyřeším tak, že se na to vykašlu a stejně si je vezmu. Rebel vole! 

U doktora mi prvně rozřízli sádru, aby následně zjistil, že se to ještě neuzdravilo a musí mi dát novou. FUCK LOGIC! 

Nakonec jsem ho přemluvila na ortézu, protože ta mi přijde praktičtější. Dal mi jí a se vydala domů. Sice bylo ještě vyučování, ale doktor mě omluvil na celý den. Aspoň něco. Rozhodla jsem se, že si zajdu do Starbucksu. Objednala jsem si a čekala. Vcelku sympatický prodavač mi podal kelímek a poděkovala. Napila jsem se a sama pro sebe se usmála. Už je to celkem dlouho, co jsem tohle měla naposled. 

"Noell?!" uslyším najednou. Zamrznu na místě. Tohle je snad zlý sen. To nemůže být on. " Jsi to ty?!" otočí mě na sebe. Mě se rozklepou kolena a nezmůžu se na nic víc než na přikývnutí. " Tak jsem si tě našel ty krávo!" zle se na mě usměje. Ne, prosím, ať se probudím. Tohle je jen noční můra. " Neboj se kotě, tady je moc lidí. Však já si tě najdu jindy." zašeptá mi do ucha a zanechá tam slizký polibek. Nejradši bych si tu sedla, objala si kolena a brečela. Vím však, že tady nebude úplně to nejvhodnější místo, v tom má Patrik pravdu. Otřepu se a jdu dál, až k domu. Tam si jen odložím věci, do kapsy strčím mobil a klíče a vyjdu hned ven. Nemůžu být doma, přijde mi, jakoby se stěny bortily přímo na mě.

Pustit písničku v médiích >>>>>>>>>>>>>

 Dojdu až k lesu, u kterého je velké jezero a přes něj vede most. Nechápu, jak tohle místo někdo mohl zničit silnicí, každopádně mezi mostem a jezerem je minimálně 20 metrů vzduchoprázdna a ta voda taky není úplně mělká. Sendu si na kraj mostu a konečně pustím slzy. Za co mě trestáš, pomyslím si pro sebe. To nestačí se odstěhovat na druhou polokouli? Co jsem proboha udělala tak hrozného, že se na mě špatní lidé a věci tak lepí. Já si myslela, že to všechno zůstalo v Americe, ale očividně jsem se spletla. Najednou mi v mozku vstane šílený nápad. Je přece pravda, že já se toho už nezbavím že? Patrika, vzpomínek, bolesti, výčitek..... Vždycky si mě to najde. Před tímhle prostě neuteču. Přede mnou se najednou zjeví jen 2 možnosti. Buď budu odvážná a postavím se tomu, přičemž riskuju opakování historie, která nebyla úplně růžová, nebo skočím. Prostě se vzdám. V podvědomí vím, že bych si měla vybrat tu první možnost, ale na tohle já už nemám. Nemám sílu ani odvahu. V tuhle chvíli mi bylo úplně jedno, co to udělá ostatním, byla jsem hluboko ve svých myšlenkách. Setřela jsem si slzy, ale asi úplně zbytečně, protože mi na tvář padají další a další.

Stoupla jsem si a přiblížila se k okraji tak, že špičky mých bot byly sotva centimetr od okraje. Zaklonila jsem hlavu a podívala se na oblohu. Bylo chladno, ale během dne svítilo sluníčko, které mě zahřívalo. Teď však nebe pochytilo barvu mé nálady. Tmavě modro-šedá a mraky, ze kterých každou chvíli začne pršet. Jsi spokojený?? Je tohle to, co chceš? Celou dobu zřejmě netoužíš po něčem jiném, že? Pomyslím si.Za celou dobu, co jsem tu seděla tudy projelo sotva pět aut. Lidí jsou však moc sebestřední na to, aby si mě všimli. Pohled stočím zpět k jezeru pod sebou. Přisunu špičky tak, aby mezi nimi a okrajem nebyl žádný prostor. " Sbohem...." zašeptám a skočím.

Bože, co jsem to udělala? :(