My song ( Niall Horan FF) CZ

*40*

"To jako jdeme k vám?" zeptala jsem se ustrašeně. "Jop." kývl zvesela, jak kdyby si něčeho šlehnul. Nad tou úvahou jsem se měla nutkání zasmát. Strach z toho, že k vile kluků budeme muset jít celkem dlouho a na viditelných místech mi to však nedovolil. Strach z toho, že se tam někde objeví on. Niall to ze mě zřejmě vycítil, jelikož se prudce zastavil a přitáhl si mě k sobě. "Nemusíš se bát. Lásko, celkem mi snižuje ego, že se ho bojíš i se mnou. Vím, že to tak nemyslíš, ale mě to bolí." koukal na mě přes řasy a hrál si s našimi spojenými prsty. Nebudeme se vůbec pozastavovat, že nad jeho oslovením jsem se málem roztekla..." Nialle já se ti moc omlouvám, ale já bych se bála, i kdyby jsi mě zavřel do věže a postavil kolem mě armádu. Pokud bude chtít, najde si mě. Nezabrání mu v tom nikdo, nic. Opravdu mě mrzí, že ti to ubližuje, ale já ten strach neumím ovládat." chytila jsem ho za bradu a donutila ho, aby se mi díval do očí. Potřebovala jsem, aby vyděl moje zoufalství. Myslím, že byl úspěch už to, že s ním to bylo o tolik lepší. Sice to pořád nebylo bez strachu, ale v porovnání s mým obvyklým strachem to bylo velmi zanedbatelné množství. "Dobře, chápu." políbil mě, chytil za ruku a šli jsme dál. Věděla jsem, že on taky beze strachu není. Očividně ho však uměl velmi pečlivě skrývat, jelikož náhodný kolemjdoucí by ho tipoval na vyrovnaného člověka. 

"Nebudeme na sebe upozorňovat. Prostě je pozdravíme a půjdeme ke mně do pokoje, jo?"ptal se. "Souhlasím." kývla jsem a vešla za ním do vily. "Jsem zpátky, kluci." křikl Niall směrem do domu. Nic se neozvalo, takže jsem usoudili, že už spí. To jsme ovšem přehodnotili hned, jak jsme vešli do obýváku. Kluci tam seděli, televizi sníženou na nejnižší hlasitost a vyčítavé pohledy zaměřené na Nialla. "Ehh....co se stalo?" znejistěl Niall. Nevědomky jsem mu stiskla ruku, na čímž se jen pousmál. "Jak si to představuješ? Uprostřed noci ti někdo zavolá a ty se sbalíš a ani nedáš vědět, co se stalo, nebo kam jdeš?" křičel po něm Louis. "Za to můžu já, kluci. Nezlobte se na Nialla. Je v tom nevině." upoutala jsem na sebe pozornost. Mám dokonce takové tušení, že si mě do té chvíle nevšimli. "Proč? Co se stalo?" zapojil se Liam. "Menší krize." řekla jsem úsečně. Neměla jsem chuť to s nimi řešit, což očividně pochopili. "A už je to v pohodě?" staral se Zayn. "Není, ale to se vyřeší." předběhl mě Niall a táhl mě do jeho pokoje. Stihla jsem po nich ještě hodit úsměv a zamávat jim. Jinak nic.

"V pohodě?" zeptala jsem se ho, když se svalil na postel a mě nevěnoval jediný pohled. "Jasně." otočil se ke mně zády. "Co se stalo? Řekla jsem něco špatně?" "NE." samozřejmě, že ne. "Nialle!" skočila jsem za ním na postel. "Co jsem udělala?!" donutila jsem ho podívat se mi do očí. "Vždyť říkám, že nic." zamračil se. "Nepovídej." ušklíbla jsem se na něj. 

Najednou jsem i přišla nějak jinak. Tak...silněji. Jakoby mi to, že se na mě Niall naštval, zvyšovalo sebevědomí. Možná to bylo tím, že jsem věděla, že mě miluje. Nevím, každopádně jsem s rozhodla, že to z něj dostanu. Ať mě to stojí cokoliv. Přiblížila jsem se k němu tak blízko, že naše rty dělili pouze milimetry. "Nialle, nezapírej. Něco se děje." broukla jsem potichu. Nebyla jsem jediná, kdo byl překvapený. Zíral na mě, jak na svatý obrázek. Div, že mu oči nevypadly. "N-neděje." koktal. Naklonila jsem se k němu ještě blíž. Stačilo sebou jen trochu víc pohnout a naše rty by se setkaly. "Lásko, nelži. Nemuselo by se ti to vyplatit." vydechla jsem na něj. "Sakra." zaklel a přetočil si mě pod sebe. Okamžitě mě začal zuřivě líbat. Já se od něj však odtrhla. Přece se nevzdám, prostě to z něj musím dostat. "Pořád jsi mi neodpověděl." dívala jsem se mu tvrdě do očí. "Mučíš mě." zavrčel a pokusil se mě oblbnout svými polibky. "Nialle, ne. Prostě mi to řekni....Omlouvám se, jestli jsem ti něco udělala, ale já fakt nevím co." dívala jsem se na něj ublíženě a snažila se ho přinutit mluvit. "Fajn. Naštvalo mě to, že si mě bránila." odtáhl se ode mě a posadil se na kraj postele. "Co? To jsem je měla nechat, aby tě seřvali, i když jsem za to mohla já?" posadila jsem se za ním. "Jo. Já mám bránit tebe, ne naopak."mračil se do koberce před námi, zatímco já se rozesmála. "Ty jsi sladkej. Jestli tě trápí tohle, tak se ti omlouvám. Mrzí mě to, už to neudělám." smála jsem se. "Směješ se?" podíval se na mě nevěřícně. "Nialle," posadila jsem se mu na klín, čelem k němu, "doopravdy jsem netušila, že tě tohle může naštvat. Občas mi přijde, že mě bereš jako někoho, kdo sám nic nezvládne. Hadrovou panenku." hladila jsem ho ve vlasech. "Ne, to ne. Jen mi nepřijde správný, když holka brání kluka. Má to být naopak." chytil mě za boky a přitiskl si mě na sebe. Hlavu si položil na moje rameno a mlčel. "Dobře, příště tě nebudu bránit." usmála jsem se smířlivě dala mu rychlý polibek na krk. Napsala jsem mamce SMSku, že ji to pak vysvětlím a že přespím u Nialla. Pak jsem mobil raději vypnula. Niall ležel na posteli, zavřené oči. Jak kdyby spal, tak jsem si z jeho skříně půjčila tričko a zalezla do sprchy. 

"Nialle!" zašeptala jsem. "Hmm?" zamručel, možná ze spaní. "Nechceš se aspoň převléct? V tomhle se ti bude spát špatně." "Hmm. Pomůžeš mi?" přetočil se ke mně. "Jak malý." zasmála jsem se pomohla mu se převléct.

Lehla jsem si pod peřinu a Niall si mě přitáhl k sobě. "Dobrou, princess." políbil mě. "Dobrou, Nialle." usmála jsem se a zavřela oči. Musela jsem přemýšlet nad Patrikem. Vůbec se mi nelíbilo, že je pořád tu. Už dávno neměl v Londýně co dělat....

Po dlouhém přemýšlení jsem konečně usnula.....