My song ( Niall Horan FF) CZ

*38*

"Ehm...t-to.." zrudla jsem jak rak a radši si zakryla obličej dlaněmi. Aaron se začal mát a mamka mě konejšivě hladila po zádech. "Je to ten blonďáček, že?" zeptala se mile. Jen jsem kývla a přidala se k Aaronovi, který smíchy už ani nedýchal. Po chvíli, co se na nás mamka zvláštně dívala, se k nám taky přidala. Takže jsme se všichni tři smáli, ani jsme nevěděli čemu. Možná mně, kvůli tomu trapasu, možná umírajícímu Aaronovi, nebo taky proto, že už jsme se dlouho jen tak nezasmáli. Doopravdovým smíchem, přímo ze srdce.

"Máš hlad?" vrátila se mamka ke svému starostlivému Já. "Ani ne. Jsem ještě vystrašená z toho filmu, co tam kluci pouštěli." zavrtěla jsem hlavou. "Počkej, ty jich máš víc?" zasekl se Aaron. "Ne," zavrtěla jsem hlavou, "říká ti něco On Direction?" "Jo, asi jo. Takový ti kluci  úzkejch kalhotách?" S mamkou jsme se na něj pohoršeně podívali, ale pořád v nás byla stopa smíchu. Znáte takový ten pocit euforie, když se smějete až brečíte? A pak se kvůli tomu pocitu smějete pořád? Tak nějak to teď bylo. "Ano, řekla bych, že myslíme stejnou kapelu. Tak ten blonďáček je jeden z nich." mrkla jsem na něj. "P-počkeej! Si děláš pr-" zíral na nás. "Aarone! Sprostá slova vynech." pokárala ho mamka. "Promiň teto, ale vážně si právě řekla, že chodíš s jedním z nejznámějších lidí současnosti?" "Ehm.....takhle to zní divně, ale prakticky vzato jo, chodím. a můžeme se o tom už přestat bavit? Já vám ho někdy představím, i když už ho mamka zná." řekla jsem rychle a mířila ke schodům."Jo a Ronnie?" "Hm?" "Třeba ti dá podpis, když si řekneš." zasmála jsem se a vyhnula se letícímu polštáři.

Po dlouhé době - asi dvou týdnech, protože byly ty prázdniny - jsem se zase musela ponořit do učebnic a namlátit si do hlavy všechny ty zbytečnosti. Měla bych se v tom asi naučit plavat, ale jak to mám umět, když plavat neumím ani ve vodě? To je jako kdyby jste se snažili ochrnutého naučit chodit na podpatcích. Prostě hodně směšné a co víc? Nemožné...

"Noell?! Můžu?" začal se mi do pokoje dobývat Aaron. "Hm." zahučela jsem a nepřestávala se soustředit na matematickou rovnici, kterou jsem zrovna počítala. Ani jsem nepostřehla, že otevřel dveře, ale najednou mi seděl na posteli a propaloval mě pohledem. "Co chceš?" zeptala jsem se ho, stále neodvracejíc se od papíru. "Chci si povídat!" vyjekl a sebral mi sešit. "Hej! Já se musím učit!" bránila jsem se a snažila se dostat svůj sešit ze spáru člověka, co očividně chtěl, abych propadla z matematiky. Vážně díky Aarone, jsi kámoš. "Ale já se chci dozvědět víc o tom klukovi!!" smál se. "Notaáák, já už o tom nechci mluvit." opět jsem se krásně zbarvila do červená. "Tak mi řekni aspoň jeho jméno." zamračil se. "Niall. Jmenuje se Niall." odpověděla jsem jednoduše. Nechtěla jsem se o tom bavit, tak proč bych to rozváděla. "Jak dlouho jste spolu?" pokračoval s výslechem. "Chvíli, pár dní." "A jak dlouho se znáte?" "Nevím, půl roku?" "To mu to trvalo tak dlouho? Jsem nevěděl, že jsi ledová královna. Nebo se nemohl rozhoupat?" začal se smát, ale já se nepřidala. "Hele, vůbec nevíš, co všechno jsme si museli prožít, aby jsme byli tam, kde teď, takže bych to být tebou nechala." zamračila jsem se a sledovala, jak mu úsměv klesl. " Tak mi to pověz. Já se to rád dozvím." vymyslel, podle jeho výrazu geniální, řešení. "Bylo to těžké jenom přežít, Ronnie. Nechci o tom mluvit. Už je to za námi a nechci si to připomínat." ztišila jsem hlas. "Noták, nedělej drahoty Ellie. Nemohlo to být nic tak hroznýho." zasmál se. "Fajn, jak chceš. Prvně jsem se na něj naštvala, jelikož mi vlezl do mobilu. Po nějaké době jsme se usmířili, jenže se vrátil Patrik a donutil mě ho odehnat. Musela jsem mu dát facku a seřvat ho. Nikdy už nezapomenu jeho výraz, jelikož si to nikdy ani neodpustím. On kvůli tomu byl nehorázně nešťastnej a média spekulovala, jestli se neřeže, nebo nechce spáchat sebevraždu. Šla jsem za ním, protože jsem se o něj bála, jenže jsem se ztratila a našel mě Patrik, kterej mě odvezl někam na druhou stranu Londýna, zmlátil mě do bezvědomí a nechal ležet u krajnice. Tam mě našel Zayn a v podstatě mi zachránil život. Kluci to všechno špatně pochopili a málem se kvůli tomu poprali! Takže ti říkám Aarone, nepleť se do toho!" zakřičela jsem, setřela si slzy a zamířila do koupelny. Stejně jsem se chtěla jít osprchovat.

I přes svoje naštvání jsem se svlékla a zalezla do sprchy. Nedivila bych se, kdyby mi šla pára od uší, ale řekla bych, že to byla jen pára z horké vody. Kvůli tomu, že jsem si to všechno připomněla, jsem měla nehoráznou chuť něco udělat. Cokoliv. Prostě si nějak vybít vztek. Vztek na sebe, že jsem tohle dovolila. Vztek na Patrika, za všechno co způsobil. Vztek na tátu, protože mě tu nechal. Na svou jedinou kamarádku z mého rodného South Shields, která mi moc chybí, ale vím, že já jí ne. Na všechny, kteří se ke mně otočili zády, když jsem je potřebovala.

Místo toho, abych bouchla do zdi, nebo křičela, jsem sjela po zdi a brečela. Vzteky i smutkem, kvůli mému nepovedenému životu. Projevy slabosti, které byli více než časté. už jsem prostě nechtěla být ta chudinka, do které si můžete kopnout. Musela jsem to změnit. Už žádné slzy před lidmi. Nikomu neříkat o všech svých problémech. Však ostatní to taky zvládají bez toho, aby se museli někomu svěřovat, tak proč ne já, že? Zasmála jsem se nad svou hloupostí. Už nebudu malá křehká Noell, které by všichni litovali. Teď budu silná a vyrovnaná Noell, která na sobě nenechá dát znát, co ji trápí. Ano, přesně takhle to bude.

Když jsem se osprchovala a uklidnila, jen v ručníku jsem přeběhla do svého pokoje, kde jsem si rychle vzala oblečení na spaní a oblékla se. V mém pokoji už nikdo nebyl, takže jsem předpokládala, že už odešel do svého pokoje, aby zpytoval svědomí. Po krátkém zkoumání jsem zjistila, že ten hlad dokonce přišel, takže jsem se vydala po schodech dolů. Než jsem však došla do kuchyně, zjistila jsem, že tam je mamka s Aaronem a povídají si. O mně!

"Ty jsi věděla, že se Patrik vrátil?" říkal Aaron.

"Ano,ale řekla mi to až potom, co odešel. Tenkrát tu s ní byli i ti kluci." zesmutněla, asi kvůli myšlence, že jako matka selhala. Což mimochodem vůbec není pravda.

"A.....kam šel?" zkoušel to dál. Zdá se mi to, nebo byl ten den ještě tak milionkrát otravnější než kdy jindy? Ano zdá, on je takový pořád....

"Noell si myslí, že odešel z Londýna, ale.... já ho včera potkala. Nevšiml si mě, ale já jeho ano. Bojím se, že ještě neskončil, ale doufám,že ji Niall ochrání." ztišila mamka hlas, že jsem ji sotva slyšela. "Nebo někdo jiný....kdokoliv. "Chvíli mi vůbec nedocházelo, co právě vyslovila, ale jakmile mi ta informace doputovala až do mozku, byla jsem ochromená. Rozběhla jsem se do pokoje, kde jsem se i zamkla.

"Co jsme si řekli, Noell? Budeme silní, přece se nenecháme rozhodit jen tím, že člověk, který nám ubližoval, je ve stejném městě. Vždyť je to velké město....Ale vždyť on ví kde bydlím!!! Sakra, sakra, sakra, sakra....Co budu dělat?" říkala jsem si polohlasem. "Noell, můžu?" sakra, co tu zase chce? Vždyť tu byl před deseti minutami!!! Ani jsem se nenamáhala s odpovědí. Bylo zamčeno, takže mu to muselo jako odpověď stačit.

"Musím pryč." zašeptala jsem.