My song ( Niall Horan FF) CZ

*13*

Nestihla jsem ani hlesnout a ten člověk mě dovlekl do temné a strašidelné uličky. Chtěla jsem začít ječet. Nevím jestli to bylo šokem, nebo strachem, ale nezmohla jsem se ani na pípnutí. Neodvážila jsem se zvednout oči. Když se nic nedělo, sebrala jsem všechnu odvahu a podívala jsem se na útočníka. Překvapením jsem vyjekla. Čekala jsem fakt cokoli, vyholenou hlavu, tetování na každém kousku těla, ale to, co jsem uviděla ne. Stál tam Niall. A usmíval se jako měsíček na hnoji.

 Nahnaly se mi slzy do očí, nevím jestli úlevou, nebo vztekem. On mě tu vystraší k smrti a pak se mi ještě bude smát?! " Co to sakra děláš?" zeptala jsem se rozhořčeně. On se znovu pyšně usmál. " No, věděl jsem, že tě nemám nechat jít samotnou. Co kdybych to nebyl já? Jsi hrozně snadnej cíl, víš?" zvážněl trochu. No jasně, potřebuju chůvu, že? Počkat, počkat. " Ty si se o mě bál?" ušklíbla jsem se trochu, i když mě to zahřálo u srdce. Je to od něj hrozně krásný. " No....jo. Noell, víš......" zakoktal se a zčervenal. Já jsem se jen zasmála a objala ho. On okamžitě zareagoval a pevně mě stiskl, přičemž si zabořil hlavu do mých vlasů. Slyšela jsem, jak nasál jejich vůni.

 " Slib mi, že už to nikdy neuděláš." zašeptal mi po chvíli do ucha. " Co neudělám?" zeptala jsem se nechápavě. " Už nikdy mě nenech se o tebe tolik bát, ano? Málem jsem umřel strachy. Mám tě moc rád." Odtáhla jsem se od něj, ale jen tak, abych se mu podívala do očí. Zaleskly se v nich slzy. Byla jsem tak dojatá, že mi nešlo dát dohromady žádnou větu, tak jsem se jen pousmála a kývla. Ten mi to dneska dává. Velmi emociálně náročný den, řekla bych. Naklonil se ke mně a opřel svoje čelo o to mé. Usmála jsem se. Klidně by teď kolem mohlo proletět UFO, nebo vybouchnout sopka, a já bych si toho nevšimla. Byli jsme ve svojí soukromé bublince, ze které nás nikdo nemohl vyrušit. Chtěla jsem v Niallově obětí zůstat navždycky, nikdy nenechat naši bublinu prasknout......

Ráno jsem se vzbudila celkem brzo, ale když jsem zjistila, že je sobota, radostně jsem si lehla zpět     do postele. Chtěla jsem ještě spát, ale můj mozek měl jiné plány. Pořád mi přehrával včerejší momenty. Skoro jako kdyby zapomněla, že ten den jsem chtěla dobrovolně ukončit svůj život. Při tom mě zamrazilo. Úplně jsem zapomněla na Patrika, na důvod toho všeho. Jak je možné, že mě našel? Vždyť jsem se odstěhovala na druhou polokouli. Utekla jsem před ním tak daleko, jak to jen šlo a ani to nestačilo. Hned mě dobrá nálada opustila. Chtělo se mi brečet. To je tak nespravedlivý. Doufám, že je tady třeba jen na pár dní a pak zase zmizí, i když to, co mi řekl neznělo tak, že by tu byl jen na skok.

Když jsem se asi po půl hodině vyhrabala z postele, sešla jsem do kuchyně, kde jsem našla papírek, který mi oznamoval, že mamka musela do práce. Celej den doma sama. Super!! Můj žaludek mě upozornil na to, že bych se měla najíst, takže jsem si vzala malinový jogurt a do něj nasypala medové kroužky a jestli vám to přijde divný, tak to někdy vyzkoušejte, protože je to fakt dobrý. Vzala jsem si to do pokoje, kde jsem si nastartovala svůj notebook a zapla si písničky. Můj počítač je trochu starší, ale já se ho nehodlám vzdát. Neměla jsem nic na práci, takže jediné řešení mé situace, které se mi nabízelo bylo, buď se unudit k smrti, nebo se podívat na nějaký film. No myslím, že asi radši zkouknu nějaký ten film.

Asi půl hodiny jsem nemohla žádný dobrý film vybrat, takže jsem nakonec shlédla Harry Potter a Fénixův řád. A to jen proto, že ho znám asi nejmíň ze všech dílu HP. Spíš je jediný, který ještě neznám slovo od slova nazpaměť, ale na tom se zapracuje. Ano, jak jste mohli poznat, miluju Harryho Pottera. Chci se taky dostat do Bradavic, ale sova s mým dopisem se někde zatoulala. No nevadí, však ona jednoho dne přiletí, v to věřím. Naděje přece umírá poslední, ne? Týý jo, dneska mám nějaký podezřele pozitivní myšlení, že?

Hlad mě vyhnal z pokoje do kuchyně, jenže vzhledem k tomu, že jsem byla sama doma, tak mi neměl kdo uvařit a do restaurace se mi taky nechtělo. Zbývá možnost si něco uvařit sama, kterou asi nakonec zvolím, i když mé nevelké kuchařské schopnosti mi dovolí možná tak špagety. No co, i z toho se snad najím ne? Začala jsem si na linku nosit všechny potřebné ingredience a na mobilu jsem si pustila písničky.  Z mobilu se začala ozývat písnička ( média), která poslední dobou patří mezi moje nejposlouchanější písničky. Ani jsem si to neuvědomila a najednou jsem tancovala a zpívala. Dlouho jsem nezpívala. Nějak nebyla nálada. Sama pro sebe jsem se pousmála a pokračovala ve svém díle.

Nakonec to nebylo tak hrozné, ba naopak. Nejenže se výsledek dal pozřít, on mi dokonce i chutnal. Myslím, že se můžu pochválit. Začínám se zlepšovat. Možná je čas na to, abych zkusila nějaké nové druhy jídla. No, i když výbuch bych radši riskovat neměla. 

Po tom, co jsem dojedla, jsem jídlo, které zbylo, dala do ledničky a umyla nádobí. Když jsem se pak vrátila do pokoje, bylo něco málo po třetí hodině odpolední. No bezva. A co budu dělat teď? Ten čas tak pomalu ubíhá, když nemáte co dělat. Jo jasně, že bych mohla jít ven, ale to se mi nějak extrémně nechce. Naštěstí jsem se touhle otázkou nemusela zabývat dlouho, jelikož se ozval zvuk zvonku mi oznámil, že někdo stojí před dveřmi a čeká, až mu někdo otevře. Seběhla jsem schody a otevřela dveře. Vlastně ani nevím, koho jsem čekala. Možná San, s kterou jsem už dlouho nemluvila, nebo Nialla. Tady se však ukázal můj mizerný smysl pro předvídání věcí. Ze mně asi věštkyně nebude. Hned mi zamrzl úsměv na rtech a dveře, které jsem pomalu drtila svým stiskem, jsem prudce zavřela přímo před nosem tomu, kdo za nimi stál .