My song ( Niall Horan FF) CZ

*44*

Už asi po milionté jsem si zastrčila vlasy za ucho, i když to nemělo žádný účinek, a zazvonila. Chvíli to vypadalo, jakoby v domě nikdo nebyl, ale pak se trochu pootevřely dveře a já spatřila dvě oči barvy hořké čokolády. Zayn. "Ahoj, jdeš za Niallem?" objal mě a pustil dovnitř. "Za kým jiným." protočila jsem očima.  Zayn se šel posadit zpět do obýváku za kluky a já se vydala do druhého patra. Ani jsem kluky nepozdravila. Ptáte se proč?

Flashback

"Proč to na něj hraješ?" zamračil se na mě Louis. 

"O čem to proboha mluvíš?" vytřeštila jsem oči. Všichni kluci stáli naproti mně a házeli ošklivé obličeje. Kdo tam nebyl, byl Niall, protože musel někam rychle odejít a já měla čekat u nich, a Zayn, který stál vedle mě. Ten zůstal při mně.

"Najali si tě, že? Vlastně ani neodpovídej, my víme pravdu. Ukázali nám smlouvu." zapojil se Harry.

"Jak tohle můžete říct? Vždyť víte, jak jsme se poznali. Vůbec by to nedávalo smysl! Přece jim nebudete věřit!" začínala jsem být zoufalá. Jak jim na to mohli skočit? Myslela jsem, že jsme kamarádi, přátelé." snažila jsem se je uklidnit.

"Kluci, uvědomujete si, co říkáte?" zkusil to Zayn.

"Moc dobře. My viděli tu smlouvu, kámo. Ty ne. Chápeme, že stojíš za ní, ale on nám ji ukázal." šel na to přes fakta Liam.

"Je to jen najatá děvka." dokončil dílo Harry. To byla poslední kapka. Otočila jsem se na podpatku a utekla z toho prokletého domu.

Konec Flashbacku

Od té doby jsem s nimi nepromluvila ani slovo, ani jsem se na ně nepodívala. Cítila jsem jejich zhnusené pohledy na mou osobu, ale snažila jsem si namlouvat, že nejsou na mě. Vždyť jsem s nimi za těch pár měsíců zažila tolik a oni stejně budou radši věřit nějaké kancelářské svini. Jak sakra?! Jediný, kdo zůstal při mě byl Zayn a Niall, který o ničem nevěděl.

"Ahoj zlato." vstoupila jsem do pokoje a položila si tašku ke dveřím.

"Tady je můj poklad." objal mě Ni a zatočil se. Dělá to často, takže už má v pokoji místečko u kterého ví, že při zatočení nic neshodíme.

"Taky jsi mi chyběl." dal jsem mu pusinku na nos a objala ho. To kvůli němu jsem to všechno trpěla. Stál mi za všechnu bolest, co mi přinášel svět. On mi za to stál. Věnoval mi jedno dlouhé políbení a pak mi popusinkoval celý obličej. Typický on. Hrozně mě tímto gestem rozesmál, ale pak jsem si vzpomněla, proč jsem vlastně přišla a smích mě přešel.

"Netváříš se nadšeně. Stalo se něco?" sedl si na postel a mě posadil vedle něho.

"Musím ti něco říct." sklopila jsem pohled. Chtěla jsem mu říct, že jsem byla na těch pitomých testech. Vůbec jsem mu o té nemoci, dopisu od táty a věcech s tím spojených neřekla.

"Bože. Co se stalo?" zhrozil se. Chápu, ty slova se říkaly vždy, když se stalo něco strašného. Jako právě teď.

"Já..." vydechla jsem. Začaly se mi klepat ruce.

"Asi chápu, co se mi snažíš říct. Neříkej to. "zavřel oči, ve kterých se mu začínaly sbíhat dešťové mraky. Cože? Chce se mu brečet?

"N-ne Nialle. Asi si mě špa-"

"Já myslím, že jsem to pochopil správně. Kluci mě před tebou varovali. Nechápal jsem to, ale teď už to chápu. Viděli tě z Patrikem. Myslel jsem si, že ho nesnášíš a ty ses s ním zatím scházela za mými zády. Chápu, už nechceš hrát. Game over. můžeš se k němu vrátit." sjela mu jedna slza po tváři.

"Co-cože?" brečela jsem s ním. Naznačil mi právě rozchod?

"Je konec Noell. Běž už, prosím." vykřikl, ale na konci se mu zlomil hlas.

"Nialle, takhle to ale vůbec není. Já js-"

"Vypadni!"

Chvíli jsem se na něj jen zaraženě zírala a pak s jedním rychlím "Sbohem." vypadla. Seběhla jsem schody a chtěla bez říkání zmizet. To mi však překazil Zayn, který mi zatarasil cestu.

"Co se tam stalo?" zvedl mi hlavu tak, aby mi viděl do obličeje.

"Rozešli jsme se. Můžeš klukům pogratulovat. Znič prosím tu písničku, co leží na klavíru ve zkušebně. Ráda jsem tě poznala." objala jsem ho a pak už opravdu odešla.

 Nebrečela jsem. Těch pár slz, co mi spadlo v pokoji už zmizelo a já cítila jen prázdnotu. Nic víc, jen hlubokou propast, která právě pohlcovala celé mé tělo. Nenechal mě to vysvětlit. Vyhráli. Oni vyhráli. Věděla jsem, kam půjdu.

Moje malá plážička zůstávala pořád stejně uklidňující. Nic kromě ročních období ji neměnilo. Byla pořád tu.

"Sakra!" zakřičela jsem z plných plic. Trochu se to odráželo, ale věděla jsem, že mě nikdo neslyšel. Nemohl. Trochu se mi ulevilo. Už jsem neměla vztek. Neměla jsem nic.

Lehla jsem se na zem a dívala se před sebe. Nic jsem nevnímala, jen tu příšernou prázdnotu. Odešel ve chvíli, kdy jsem ho nejvíc potřebovala. Vše, co sliboval, nesplnil. Slíbil, že se mnou bude. Že mě podrží. Nenechá spadnout. Jenže to on mě shodil. Patrik už není ta zrůda. Omluvil se mi. Několik týdnů mě pronásledoval, až mě chytil. Vysvětloval, že jeho mladší sestře někdo dělal to stejný a že to konečně pochopil. Že pochopil, co mi udělal. Nechtěla jsem mu odpustit, ale rozbrečel se mi v náručí. On se rozbrečel. Nehrál to. Tohle by nezahrál.

Ironie, že Nialla teď nesnáším víc než Patrika, i když mu patří celé mé srdce(Niallovi). Nic mi nezbylo. Jak vůbec ještě můžu žít? Nemůžu žít bez tak důležitého orgánu.

"Ahoj zlato. Byla jsi u Nialla?" usmála se na mě máma od televize.

"Jo, byla jsem u něj." kývla jsem

"Jedla jsi?"

"Jo."

"Stalo se něco?"

"Ne, jsem jen unavená. Půjdu si lehnout."

"Dobrou."

Na to už jsem neodpovídala a rychle vyšlapala schody do pokoje. Tašku jsem hodila do rohu pokoje, strhala ze sebe všechno oblečení a padla do postele. Sakra proč?!

 Silným trhnutím jsem se vzbudila. Hrozný sen. Sice jsem spala jako vždycky, ale přijde mi, že jsem nespala vůbec. Otočila jsem se, abych se podívala kolik je hodin, a zjistila jsem, že je něco po jedenácté. Sakra. Vždyť je škola. Zaspala jsem. Mamka mě nevzbudila.

Sešla jsem dolů do kuchyně, abych se podívala, co je špatně. Mamka by mě přece vzbudila. Byla jsem tak moc prázdná, že jsem vůbec nedokázala stresovat, že nejsem ve škole. Netrápilo mě to. Na stole jsem našla lísteček se vzkazem od mamky, že dneska do školy chodit nemám, že přijdou výsledky a že má být někdo doma, aby jsme pro to nemusely chodit do nemocnice. Aha.  Tak fajn, zůstanu doma. Velmi mě to těší. Hurá. (Cítíte v tom tu ironii?)

Najednou se ozvalo pípnutí telefonu. Silně jsem sebou trhla a otočila se k telefonu. Pomalu jsem se k němu rozešla, ale nijak jsem tempo nezrychlovala. Však ten někdo počká. Než jsem došla k telefonu, dotyčnému došla trpělivost a začal nahrávat vzkaz. Byl to strejda.

"Ahoj Karen, to jsem já. Chtěla jsi vědět, jak dopadly ty výsledky u Aarona. Víš, no....vyšly mu pozitivní. Ještě nevíme, co bude dál. Jak je na tom Noell? Pak dej vědět. "