My song ( Niall Horan FF) CZ

*8*

S Niallem jsem posledních pár dní nemluvila. Ani jsem nečekala, že by se mi chtěl omluvit. Potvrdil mi akorát to, co jsem si o něm myslela. Je to jen arogantní a namyšlená hvězdička, která si myslí, že když je slavná, tak může všechno. Ale to se teda plete, u mě mu to neprojde. I tak se celkem překonal. Bavila jsem se s ním víc než jednu hodinu. Yeeah! Sice se mi párkrát snažil dovolat a dokonce napsal i pár SMSek, ale takhle si mě určitě neusmíří, ani jsem si je nečetla. Možná dělám z komára velblouda, ale i kdyby, porušil moje soukromí. To mu nestačí, že mě viděl brečet? Musí se mi hrabat v minulosti? Asi to dělá normálně, když potká úplně cizího člověka.

Sandy mi teď musí ve škole s hodně věcma pomáhat, protože s jednou rukou se to dělá celkem blbě. Znáte to, dokud něco neztratíš, nepoznáš jakou to pro tebe má cenu. Od té doby, co mám tu sádru, se mi více vracejí vzpomínky. Hlavně na to, z jakého důvodu jsem tu sádru měla minule. Začínám z toho pomalu, ale jistě šílet. Nechci znovu zažít to, co tenkrát. I tak si můj mozek nedá pokoj. Už kolik dní jsem pořádně nespala a začíná to na mě být vidět. "Noell? Vrátíš se laskavě mezi nás?" řekla mým směrem najednou učitelka. " Promiňte, paní učitelko. Jen jsem se zamyslela." odpověděla jsem. "Doufám, že to bylo něco společného s chemíí." štěkla na mě ještě a pak se otočila a pokračovala s psaním na tabuli. Protočila jsem nad tím očima. nemá mě zrovna v lásce, stejně jako já jí.

"Noell, ty mě vůbec neposloucháš!" obvinila mě Sandy na obědě. Měla pravdu. To, co ve mě vyvolala ta sádra, plus to, co se stalo s Niallem mi plně zaměstnávalo mozek, takže poslouchání lidí okolo se do něj už prostě nevešlo. Sice jsem si prvně hrála na to, že to co mi Niall udělal mě jen naštvalo, ale mě to spíš bodlo nůž do zad." Promiň Sandy. Není mi nějak dobře. " odpověděla jsem jí. " To jsem si všimla. Posledních pár dní jsi jako tělo bez duše. Stalo se něco?" zeptala se starostlivě. "Ne. Všechno je v pohodě, jen mě bolí hlava. Já už dneska půjdu jo? Potřebuju si vyčistit hlavu, pak ti napíšu." řekla jsem a rychle odcházela od stolu, aby nestihla nic namítnout.

Ve skříňce jsem si vzala tašku a šla jsem ven ze školy. Jediné co jsem chtěla, bylo schoulit se na své posteli do klubíčka a už nic nedělat. To mi ale asi nemělo být dopřáno. Zjistila jsem když jsem se podívala na svůj mobil. 17 zmeškaných hovorů od Nialla a asi 20 SMSek. Omylem jsem totiž jednu otevřela a v ní stálo: "Chybíš mi, už to nemůžu vydržet. Musím tě vidět a omluvit se ti." Zahřálo mě to u srdce, ale zároveň mi přejel mráz po zádech. 

Jediné místo, kde by mohl čekat, je u mého domu. Ještě baletní studio, ale to snad dojde, že když mám zlomenou ruku, tak asi nebudu chodit na balet. Zastavila jsem se v půlce kroku. Já teď nemůžu jít domů! Nechci s ním mluvit, nechci se s ním vidět a nechci poslouchat jeho omluvy. Nechci s ním mít už nic společného. Nedokáže to pochopit? Přemýšlela jsem. Domů jít nemůžu. Do tělocvičny taky ne. Do školy se vrátit nechci. Jediná možnost je, si zalést někam do kavárny a doufat, že odejde. Jsem možná trochu ( hodně) dětinská, ale nejsem připravená ho vidět. Ne v tomhle stavu, kdy jsem na pokraji zhroucení. 

Nakonec jsem skončila ve Starbucksu. Psala jsem si tam úkoly, protože jsem neměla nic jiného na práci. Pořád mi vyzváněl mobil. Niall. Nakonec jsem to nevydržela a vypla ho. 

Asi po hodině už to nešlo vydržet a doufala jsem, že to Niall už vzdal. Vstala jsem, zaplatila, posbírala si věci a šla domů. Zapnula jsem si pobil a celkem mě překvapilo, kolik zmeškaných hovorů jsem tam měla. 34. Chudák Niall, musí být asi hodně zoufalej. Moje podvědomí si najednou přálo, aby to nevzdal a stál pořád před mým domem. Zabočila jsem do naší ulice a začala hledat klíče od domu. Mamka dneska má být v práci až do rána, takže očekávám prázdný dům. Zvedla jsem opatrně pohled a uviděla ho. Polovina mě měla chuť začít skákat dva metry do vzduchu, nebo ho jít obejmou a ta druhá se chtěla rozbrečet a utéct. Výsledek toho byl, že jsem se nemohla pohnout z místa. Prostě jako kdyby mi přirostly nohy k chodníku. 

Další kapitola :D Už jsem myslela, že jí ani nevydám. Moje lenost jí přepisovat ale vyhrála, tak ji tu máte :D