Bloody chronicles: Shine

37)Únos

Vše mělo proběhnout přesně tak, jak bylo naplánováno. Stála jsem na zastávce a čekala na autobus. Waren to všechno dokonale naplánoval a věřil, že vše proběhne hladce, já však s tímto plánem nesouhlasila. Nemyslela jsem si, že je chytré se rozdělit, zvlášť když naši nepřátelé věděli, že jsme s Warenem opět spolu, nebo jsme alespoň předpokládali, že to vědí...

Kupodivu však vše zatím probíhalo hladce, když jsem šla od bytu sem na zastávku, tak jsem si nevšimla nikoho, kdo by mě sledoval, takže jsem měla tak 80% šanci na to, že mě mezitím nikdo nepřepadne, nebo snad v horším případě nezabije. Znepokojovalo mě však to, že tu měl být autobus už před pěti minutami, ale stále nebyl ani v dohledu. Nedělala jsem si s tím však příliš velkou hlavu, protože jsem věděla, že zpoždění u hromadné dopravy jsou častá. Navíc byla tma a pršelo. 

Myslela jsem na Warena. Jestli je v pořádku a jestli to myslel vážně, když mluvil o našem společném životě.  Co taky můžete čekat od mafiána, který si plánuje společný život s děvkou, možná bývalou a okolnosti mě k této...ehm profesi donutily, ale přes to jsem měla takový ten sžíravý pocit v žaludku. Možná začnu Warena nudit a on mě prostě pošle k vodě...

Z přemýšlení mě však vytrhly něčí silné ruce, které mě hrubě chytily. Začala jsem sebou cukat a chtěla začít křičet, ale na ústech mi přistál kapesník s nějakou omamnou látkou a já se po chvíli  propadla do temnoty.

***

 DEN PRVNÍ

Nemohla jsem určit jak dlouho jsme tím zpropadeným autem jeli a jistotou jsem však mohla říct, že to bylo několik hodin, protože tak dlouho trvá než přestane omamná látka účinkovat. Také jsem si byla jistá, že už Waren ví, co se stalo, protože jsem mu měla odeslat prázdnou zprávu až uvidím autobus a poté se zbavit mobilu. 

Čím jsem si však nebyla jistá, bylo to, jak dlouho v tom zatraceném kufru vydržím a jestli mě má Waren v plánu odtud dostat, jako bych to zakřikla... zvedl se kufr a mě oslepilo světlo, byl den, takže jsme doopravdy museli jet hodně dlouho.

Chlap, který otevřel kufr mě hrubě popadl za ruce a vytáhl z kufru tak, že mi sedřel záda. Zaskuhrala jsem bolestí, ale snažila jsem se ji na sobě nedat znát. Muž mě pustil a mě se okamžitě podlomily nohy a spadla jsem na zem. Muž mě vzal hrubě za ramena a pomohl mi vstát. Stěží jsem se udržela na nohou, ale nakonec jsem to zvládla. Muž mě pevně chytil za loket a vlekl mě do téměř rozpadlé budovy přímo před námi. No jistě, že si jako své ,,hnízdo" vybrali něco, co  jim už skoro padá na hlavu, jasně, že by je nikdo nepodezříval, že tu jsou.

Dovlekli mě až do té budovy, kde mě na konci chodby strčili dveřmi, které tam mimochodem byly nové do sklepa. Že je to sklep jsem poznala díky tomu, že tam byla strašná zima a tma, nikde ani malé okno prostě nic. Šla jsem ruce před sebou, abych do něčeho nenabourala, až jsem došla až ke konci místnosti, nahmatala zeď a posadila se. Najednou jsem uslyšela tichý pláč. Tichý pláč dívky, která byla v místnosti se mnou. Bylo mi jí líto a tak jsem po několika minutách, když její pláč neustal promluvila: ,,Jsi v pořádku?"

,,Ano," fňukla a snažila se znovu nerozplakat.

,,Já jsem Alice," představila jsem se jí, abych ji přivedla na jiné myšlenky.

,,J-j-já Sandra."

DEN PÁTÝ

Už pět dní jsem strávila v tomhle pekle, nebo alespoň myslím. Pořád je tu tma, takže nepoznám kdy je den a kdy noc. Pochopila jsem to podle toho že nám nosí jídlo a pití jednou za den. No jídlo a pití, vodu a chleba. To si hrají na nějaké věznitele ze středověku nebo co? Předpokládám, že pokud to takhle půjde dál a zůstanu tu moc dlouho (pokud se odtud kdy dostanu), tak ze mě za chvíli bude jen kost a kůže a budu ráda, když budu mít ještě dost síly na to abych se z téhle příšerné podlahy zvedla.