Selekce

33. kapitola

Další dvě hodiny jsem chodila po paláci a prohlížela si minulé krále a královny. Na posledním obraze stál král, královna a Willy. William se opravdu moc nezměnil. Stejná barva očí, vlasů, řas... Až na to nynější vymakané tělo. Hodiny na věži odbily devátou hodinu a rychle jsem seběhla po schodišti o jedno patro. Zabočila jsem doprava, doleva, doprava a pak znovu doprava a konečně jsem narazila na místnost s nápisem "UČEBNA". Vešla jsem dovnitř. Pár holek tu už bylo, ale opět chyběla Rebbeca. Naše "učitelka" Stella nás informovala ohledně našich hodin výuky a testech. Docela jsem se zhrozila, když řekla, že ten, kdo neprojde všemi testy bude vyřazen. Po pár hodinách nám Stella dala přestávku na svačinu. Já jsem si došla pro pomeranč, na který jsem měla vážně chuť.
,,Pomeranč jo?" optala se mě Fiona.
,,No a co?"
,,Tak když už svačina, tak pořádná ne?" usmála se na mě.
,,Mám na něj chuť..."
,,Tak dobrou chuť no..." sykla.
Mě se v hlavě mezitím promítala vzpomínka s Angie, kdy jsme po sobě házeli pomerančové slupky. Když ale přišla máma, hodila to Angie vše na mě. Ale to už,je jedno.
,,Prosím dámy! Ještě hodinu vydržte." zakřičela Stella, kde skončila pauza.
,,Né!" ozvali se holky ze zádu.
Další hodina byla pro mě velice důležitá - VÝSTUP před lidmi. Řekla nám, že minimálně tři dny před výstupem na kameru nelze se opít alkoholem, či fetovat trávu. Tyhle věci jsem ale znala, takže jsem nějak ani moc nedávala pozor. Pak přišla na řadu zábavnější část výuky. Vzhledový výstup. Z naší místnosti se ozývalo pouze:
,,Narovnej se!"
,,Nehrb se!"
Některým holkám při tom vykoukl i pupek. Ano, pro tentokrát jsme měli možnost si vlézt to triček a velice objemných sukní. Dále jsme chodili s knížkami na hlavě, a předháněly se, kdo unese na hlavě nejvíc knih. Byly jsme super parta.
Rebbeca!
To jméno mi najednou problesklo hlavou a věděla jsem, že se něco děje. Vyšla jen tedy po hodině výstupu do druhého patra a zaťukala na dveře jejiho pokoje. Nic, opět ani hláska. Vešla jsem k ní. Celý pokoj byl uklizený, jako kdyby ten pokoj nebyl nikým nikdy použit. Byla jsem zmatená. Pamatuju si jen jak jsem upadla na zem.

_____________________________________O 14 dní později__________________________________

Probudila jsem se. Nevěděla jsem absolutně nic - kdy a jak jsem se sem dostala, co tu dělám... Měla jsem najednou tolik otázek. Vedle mě leželi moje nejdůležitější věci - mobil, peněženka a voda. Mrkla jsem se na mobil ...
,,36 zmeškaných hovorů od kontaktu Máma, 12 zmeškaných hovorů od Angie, 68 zmeškaných hovorů od kontaktu Cameron a jedna nová zpráva." vykřikla jsem.
Prvně jsem si šla přečíst zprávu

,,Ahoj Mess!
Momentálně ležíš na oddělení pro nemocné a doktor ti nedává moc šancí na přežití. Již 7 dní jsi se neprobudila, a pokud se nevzbudíš, budu na dně. Chodím za tebou každý den, přináším růži a pořád doufám, že se probudíš."
Mrkla jsem se na stůl vedle mě a napočítala jsem tam 14 růží, což asi znamenalo, že tu ležím 14 dní.
,,Pro mě si byla navždy princezna číslo jedna. Slibuju, že pokud se probudíš, udělám pro tebe cokoliv! Nenechávej mě tu, prosím! Buď tu se mnou a vše zvládneme. Miluju tě Mess,

Tvůj Cameron 😢

Rozbrečela jsem se. Slzy mi tekly neustále a nešli zastavit. Nejraději bych za ním vyběhla, skočila mu do náruče a políbila ho. Ale nyní se potřebuji vše dozvědět. Zazvonila jsem tedy na sestřičku. Ta za pár vteřin otevřela dveře a zakřičela:
,,Pane doktore! Pane doktore! Ona žije!" vyběhla zase na chodbu.
Po pár minutách kontroly od doktora jsem konečně mohla být zas v pokoji sama. Ticho mi ale narušilo rychlé a hlasité zaťukání....