parker

3. KAPITOLA

Zazvonilo na konec hodiny a já si povzdechla. Profesorka se na mě podívala s otázkou v očích a já jen přikývla, načež ona taky. Netrvalo dlouho a já se v celé třídě ocitla sama. Jelikož mi autobus jel skoro až za hodinu, měla jsem ještě jednu vyučovací volnou a raději jsem ji vždy trávila v ústavu, než abych mrzla na ulici či zastávce. Zvedla jsem se a šla smazat tabuli, poté roztáhla všude závěsy a zvedla židle, ostatně jako vždycky. A dokud mi nezazvonil budík, jako upomínka, že za deset minut bude zvonit, protože tím se vyhýbám zbytečnému kontaktu s okolím, které mě nesnáší, vyndala jsem si z tašky biologii a učila se, o to méně práce na doma. Následně jsem zvedla i svou židli a vydala se pryč. U skříněk jsem byla sama, za což jsem byla nesmírně ráda a budovu jsem opouštěla tři minuty před zvoněním, akorát.

Šla jsem přes dvůr, protože vím, že tou cestou nikdo moc nechodí, rozhodně ne velké skupiny. Pořádně jsem za sebou zabouchla, jelikož dveře byly staré a zlobily. Když jsem se chystala zajít za roh a vyjít z areálu školy, zaslechla jsem dva až moc povědomé hlasy. Zastavila jsem se v pohybu a chvíli přemýšlela. Ovšem, byli to oni, byl to on. Znechuceně jsem se zašklebila a chtěla se otočit, avšak praskla pode mnou větvička. Opravdu hlasitě. Vše okamžitě ztichlo a já si začala v duchu nadávat. Bylo mi jasné, že když se budu snažit plížit, stejně mě doženou, a tak jsem se prostě rozeběhla, jenže po pár krocích jsem sebou škubla nazpět, jelikož jsem byla zatažena za poutko tašky.

,,Neučili tě doma, že cizí rozhovory se neposlouchaj?" chladně se na mě podíval. ,,Neposlouchala jsem," namítla jsem. ,,A co si tady teda dělala? Nekončila si, ještě k tomu, už minulou hodinou?" zvedl jedno obočí. ,,Jo." ,,Co tady teda děláš?" uchechtl se a pak jeho tvář znovu zkameněla. ,,Pusť mě, pospíchám," zabručela jsem a snažila se vymanit z jeho sevření, ale marně, ostatně jsem si na to již mohla zvyknout. ,,Co tady děláš?!" zvýšil hlas a bylo mi jasné, že bez odpovědi neodejdu. ,,Čekala jsem ve třídě, možná, že kdyby ses víc zajímal, věděl bys to," prskla jsem. ,,Proč bych se měl zajímat zrovna o tebe?" zasmál se a konečně se pustil. Neodpovídala jsem, pouze se rozešla původním směrem, tedy tím, kterým jsem šla, než jsem na ně narazila a když jsem byla dostatečně daleko, ale zároveň na ně stále mohla vidět, zavolala jsem: ,,No, jasně, ty se spíš zajímáš o velice moderně oblíkající se chlapce, že?" Ano, přesně tímhle jsem úmyslně narazila na Arthura, se kterým má díky mé osůbce doučování.

Použila jsem snad nejvíce ironie v hlase, čili spisovnost, co jsem dokázala, ale po tom, co se ozvalo něco jako abych si jenom počkala, já malá kráva, jsem se rozeběhla a dupot, který jsem měla prakticky za zády utvrdil mou vytrvalost. Už jsem byla za školními vraty, ani se nerozhlédla kolem sebe a přeběhla silnici. Kdyby mě viděl táta, jsem mrtvá. K mému štěstí tam stihl Parker doběhnout až v momentě, kdy byla silnice silně frekventovaná a tak si nemohl dovolit přeběhnout. Ironicky jsem na něj usmála a jeho odpovědí se mi stal vztyčený prostředníček.