parker

8. KAPITOLA

,,Pořád si říkám, že je to jenom špatnej sen," prohodila jsem, když jsme se já a Parker, který s sebou nesl i několik učebnic a sešitů, blížili k mému domovu. A ono nic. Žádná odezva, žádné urážky ani hloupé řeči, které byly prakticky to, co jsem očekávala. ,,Hej," otočila jsem se na něj. ,,Hm," pokrčil rameny a nějak se k tomu dál nevyjadřoval. Naprostá tichost nás doprovázela zbytek naší cesty, dokud před námi nestál dům s oprýskanými zdmi, které můj otec již několik týdny předělává slovy.

,,Někam sem si hoď boty, tady bundu a půjdeme ke mně do pokoje," pronesla jsem, načež on jen kývl hlavou a učinil tak. Takhle jsem ho nepoznávala, ale nestěžovala jsem si. Vyběhla jsem schody do patra a otevřela dveře do pokoje. ,,Chceš si sednou nebo se natáhnou na podlahu?" zeptala jsem se. Pouze zaměřil své oči k do rohu mého pokoje k bílému stolu a poté zrak upřel na zem. ,,Neboj, luxovala jsem tu včera," uchechtla jsem se. ,,Ne, takhle jsem to nemyslel," zasmál se a nakonec jsme skončili rozvalení na koberci. Začali jsme se postupně prodírat látkami, které jsme dávno doprobrali a směřovali k těm nejnovějším, co jsme se učili. Když jsme se chystali pomalu nakouknout do druhého pololetí, ozval se z přízemí hluk. Otevřela jsem dveře a vykoukla z pokoje.

,,Haló?" zavolala jsem do prázdna. Když už jsem se chtěla sebrat a jít dolů to prozkoumat, zastavila jsem se. ,,Lyd, jsem doma!" křikl. ,,Táta?" koukl po mně Parker se zvědavostí v očích. ,,Jo," špitla jsem. ,,Ty ty tam někoho máš?" ozval se znovu. ,,Um, jo, jdeme dolů, tak počkej chvilku," oznámila jsem a vrátila se do pokoje. ,,Vstávej," zavelila jsem a cukla hlavou směrem ke dveřím. Parker jen hlasitě polkl a šel za mnou. Když jsme stáli všichni tři u sebe v obýváku, panovalo hrobové ticho.

,,Jo, tati, tohle je Parker, můj spolužák, doučuju ho matiku k maturitě, Parkere, můj táta," vyhrkla jsem, jakmile mi došlo, že já mám být ta osoba, která představí jednoho druhému. Hned na to jsem začala sledovat dění mezi nimi. Můj otec se s vražedným pohledem podíval do tváře kudrnáče, jehož tvář byla ne prvně vyplněna nenávistí a rozhořčením. Nic jsem nechápala. ,,Děje se něco? Snad byste si mohli aspoň podat ruce, ne?" zamračená jsem znovu pohlédla na oba dva. ,,Už jsem měl tu čest Parkera poznat, on stejně tak mě, nemám snad pravdu?" ,,Jistě," odvětil se stejnou ironií v hlase, která mu byla před chvilkou věnována. ,,Možná, že byste se místo matematiky měli učit číst, protože chlapec má problém rozeznat, co je na ceduli zakazující vstup na most, co se už deset let bortí za městem," zachraptěl a poté odešel ven, nevím kam.

,,Asi bys měl jít, doděláme to příště," naznala jsem a on jen kývl. Došel si do pokoje pro věci a pak jsem ho šla kus doprovodit, protože ač jsem otce hledala, nikde jsem ho nezahlédla. ,,Chceš tam vzít?" šibalsky se na mě zašklebil, když jsem se chtěla vracet pomalu domů. ,,Kam?"

,,Na ten most."

×××

Ahoj! Jsem tady zase a pomalu se dostáváme dál a dál, ač se to nemusí zdát:) doufám, že vás nezklamu v nadcházejících dílech dějem, který mám zhruba vymyšlený:) nový díl očekávate nějak ke konci prázdnin, možná 1. září na počest začínajícímu těžkému období☺ budu se na vás těšit u dalších částí, pá!