parker

20. KAPITOLA

Do třídy vstoupila profesorka literatury a jako vždy nás přivítala veselou náladou, velkým úsměvem na tváři a snad doufala, že jí bude konečně někým oplacen.

Marně.

Nikdo z nás dnes nebyl v náladě. Já jsem byla stále vyvedená z míry díky konverzaci s otcem, kde spíše konverzoval on a nařkával mne z neposlušnosti; ať už vzhledem k němu nebo Marcusovi, spolužačky byly zklamané ze sněhové kalamity, která jim nedovolila jet do New Yorku na dlouho zmiňovaný koncert, jiní byli ospalí a parta Parkera, který se ve škole ani neukázal, vypadala více, než-li jen otráveně. Sledovala jsem, jak se postarší žena natahuje k tabuli a cosi na ní začíná psát.

Přečíst strany učebnice 178 - 183; na jejich základě vypracovat zápisky o zmíněných autorech.

Posadila se za stůl a očima skenovala žáky, jak si znuděně vytahují knihy z batohů a hledají určené strany. Dále si hleděla svého, stejně tak já krátce na to. Ve třídě panovalo hrobové ticho, přivřela jsem víčka k sobě, zaposlouchala se do zvuků tikajících hodin, propisek rychle přejíždejících po stránkách sešitů a pravděpodobně bych takto strávila několik dalších minut, kdyby mi celou hru nenarušil jinak hlasitý náraz zmuchlaného papírku na mou lavici. Instinktivně jsem se otočila za sebe a spatřila Jacka, který mi věnoval dlouhý a těžký pohled. Opatrně jsem rozkládala nepravidelně pomuchlanou kouličku odtržku z jakéhosi listu snad s očekáváním, kdy mě obohatí o nějakou úžasnou infomaci, k čemuž ve své podstatě došlo.

co je s thomasem?

Popadla jsem propisku a na volné místo pod těžce nečitelnými písmeny vložila své úhledné hůlkové písmo.

Jak o tom víš?

Bedlivě jsem sledovala učitelku, která se právě věnovala zapisování do třídnice a vrhla papírek nazpět, který se mi bleskovou rychlostí dostal opět do rukou.

včera se něco plácal parker venku, byl ožralej a fňukal, mluvil o incidentu v nemocnici, o tobě, tvym otci a jeho mámě s bráchou, ale nepadlo nic konkrétního, mlel pátý přes devátý.

Zamračila jsem se a chvilku přemýšlela. Možná měl nějaký důvod, se mu o tom nezmiňovat o celém.

Já toho taky moc nevím, nevlastnim věštící kouli a odmítám se o tom v nemocnici bavit. Zjisti si to od něj sám.

Tentokrát jsem kuličku poslala po zemi a zmatené šoupání lavicí a nohou o staré lino na zemi mě utvrdilo v jistotu, že si toho platinový blonďák všiml.

,,Vysyp to!" sykl po mně hned, co dočetl poslední písmenka vzkazu naplněného nezájmem a odporem. ,,Nic ti řikat nebudu!" šeptla jsem vytočeně a snažila se soustředit na zadanou práci. ,,Neser!" varoval mne opět a já cítila jeho dech blízko svého krku. ,,Já sama prakticky nic nevim!" otočila jsem se agresivně a vykulila na něj oči. Když nasadil vážný výraz, napadlo mě, že se mi podařilo ho přesvědčit, že se toho moc nedozví, minimálně ne z mé adresy, ale když pozvedl obočí, cukl hlavou jemně dopředu a já spatřila vyučující, jak si mě měří od hlavy až k patě překvapivým pohledem, došlo mi, že nejsem ani zdaleka tak dobrá, jak jsem před chvílí samu sebe považovala.

,,Nějaký problém, žáci?" tázavě na nás pohlédla skrze své zapatlané brýle, kreré nejspíše nečistila od doby, kdy si jí dostaly do ruky, a i tak byla schopna poznat, že zrovna my narušujeme klid v hodině. ,,Lydie?" dodala. Začala jsem zmatkovat, rozhodně jsem jí nehodlala vysypat, o co doopravdy šlo a než jsem stačila uvést svůj mozek do pohybu, slovo převzal hluboký čistý hlas. ,,Jenom mi něco vysvětlovala, nerozuměl jsem spojení ve větě," nasadil přesvědčivý úšklebek a ukázal prstem na třetí odstavec první strany. Za klapotu vysokých podpatků, který ustal až kus za mnou, si žena došla ověřit, co přesně bylo tak k nepochopení a následně se vrátila zpátky na své místo.

,,Jacku, já vážně doufám, že nejsi tak hloupý, abys neporozuměl souvětí o dvou jednoduchých větách, tedy doufám, že snad pro Boha lžeš a i s Lydií se to naučíte po vyučování ve sklepě, kde na vás čeká spousta práce."

~~~

648 slov, snaha byla🤙🏼