parker

18. KAPITOLA

Bylo něco kolem půl jedné po poledni a já v pravidelných intervalech zaklepala na dveře kanceláře mého otce a dalších jeho kolegů. ,,Dále!" ozvalo se zpoza a já na výzvu vkročila do místnosti. ,,Oh, Lydie, ahoj," usmál se na mě Marcus, muž kolem čtyřicítky a já mu veselou tvář opětovala. ,,Ahoj, neviděls tátu?" pozdravila jsem zpětně a zajímala se o dění kolem otce, jelikož jsem ho tu nezahlédla. ,,Asi před dvěma hodinama vyrážel s Alexem a Waylem k Loganovi za Thomasem, proč? Děje se něco?" ,,Ne, jen jsem mu nesla oběd," naznala jsem. ,,Aha. No, radši se vrať domů, však on už někde něco pojí," navrhl s úšklebkem. ,,No, já nevím, asi se tam přece jen zastav-" začala jsem přemýšlet nahlas. ,,Lydie," oslovil mě a já ztichla. ,,Nechoď tam," tentokrát již, nicméně stále mile, rozkázal. ,,Dobře?" doptal se. Pouze jsem kývla na souhlas. ,,Fajn," znovu se usmál. ,,Tak zatím?" rozloučila jsem se s otázkou v hlase a za doprovodu hlasitého vrznutí za sebou zavřela dveře.

Kráčela jsem zasněženou krajinou, sledovala vločky, které po dopadnutí na mou pokožku tály a měnily se v mokré skvrny jako sněhuláci postavení malými dětmi mizíci společně s jejich radostí. Zastavila jsem se až na rozcestí. Přemýšlela jsem nad svým rozhodnutím. Za možnosti, kde se sebírám a jdu domů, je zde varianta, že se připravím o možnost alespoň zahlédnout Tommyho, ale zároveň s tím i zuřícího otce, který mi nebude mít co vyčítat. A jak jsem tam tak stála a přemýšlela nad tím, jak moc špatně bych mohla skončit při vydání se do nemocnice, rozhodla jsem se pro to.

Mé nohy se rychle pohybovaly po zasněženém chodníku a mezi tím jsem si schovávala tváře za kapucu kabátu. Netrvalo to nějak dlouhou dobu, než jsem se objevila před několikapatrovou rozlehlou budovou, ze které až šel strach.

Nebo to taky možná bylo jen mé zdání z možných následujících situacích.

Hlasitě jsem vydechla a učinila několik kroků v před. Zatlačila jsem na proskleněné dveře s kovovými rámy a v tu ránu mě zavalila obrovská vlna vítaného tepla a typický pach nemocnic od všemožných dezinfekcí, gelů a bůh ví, čeho všeho dalšího. Kolem mě se motalo nespočet lidí, každý měl na spěch a mně přišlo až ironické, kolik lidí z tak malého města končí zrovna tady, ať už z jakéhokoli důvodu.

,,Dobrý de-" zvedla jsem ruku k postarší paní zahalené v bílem, ostatně jako všichni pracovníci zde. ,,Tamhle," ukázala k recepci a dále popobíhala někam dál s propiskou a napůl vyplněnými papíry k pokojům pacientů. ,,Můžu popros-" snažila jsem se upoutat pozornost muže s brýlemi sedíciho za obloukovým bílým stolem, ale odbyl mě podobně, jako sestra před ním. Během následujících pěti minut jsem zaklepela na ramena a zoufale se zkoušela ptát snad desítek dalších pracovníků, ale každý se hleděl své práce, které zde bylo očividně více, než dost. ,,Sakra to mi nikdo nemůže věnovat blbou minutu?!" křikla jsem a rozmáchla se kolem sebe vynerveně rukama, ale ani to nedokázalo upoutat pozornost jediného človíčka.

Tedy až na jednu výjimku.

,,Lydie?!" ozvalo se za mnou a při pohledu na osobu značně vyčnívající z davu mi ztuhla krev v žilách.

~~~

KDO TO ASI BUDE? A KDO BYSTE CHTĚLI, ABY TO BYL?

Takže ahoj,
vím, že jsem v komentářích u minulé kapitoly zmiňovala, že by tahle kapitola měla být o Štědrém dni a rozkládat se cca o 1k slovech, ale bohužel, omlouvám se. Ten den jsem vstávala v jednu hodinu odpoledne a myslela jsem si, že se ještě večer přemůžu a něco pro vás sesmolím, ale už jsem na to neměla náladu a dnes vás chci zase aspoň trošku napnout😈💕 a taky jsem pod stromečkem nenašla Čtyřku☹️ (moji Divergenti mi rozumí🔥❤)

dodatečně tedy veselé Vánoce přeje Levy💕