parker

17. KAPITOLA

Jméno: Thomas
Příjmení: Black
Datum narození: 26. 09.  2001
Místo nalezení: Holly's Forest
Zranění: Modřiny po pravé části těla, levá strana poraněna hlubokými řeznými ranami, levé rameno zasaženo kulkou.
Lékařské zajištění: St. Logan's Hospital

Po otočení stránky se mi naskytl pohled na několik vyvolaných fotografií jeho zuboženého těla. Udělalo se mi špatně. Společně se spisy jsem utíkala do pokoje a zabouchla za sebou dveře, v čehož důsledku se mi složka rozsypala a kolem mě se to najednou hemžilo snímky z převážení do nemocnice či bleskově z místa činu. Odvrátila jsem pohled a slepě se je snažila vrátit zpátky, bylo to znepokojující.

Další den na mě v jídelně čekala připravená snídaně. ,,Dobré ráno," pronesl táta vycházející zpoza rohu, čtoucí noviny. ,,Dobré," mrmlala jsem rozespale a dala se do jídla. Krátce na to si sedl naproti mně a potištěné papíry s čerstvými událostmi položil vedle sebe na prázdné místo. Tam, kde dříve sedala máma. ,,Byl to on, viď," koukl se na mě a já stydlivě zvedla pohled. ,,To na té tváři," dodal a já němě kývla na souhlas. ,,Hele, já tuším, že chceš nejspíš zabránit zbytečnejm konfliktům, ale tohle se nemá," vydechl a napil se kafe, ze kterého stále stoupala pára. ,,Já jsem si za to ale mohla sama," špitla jsem. ,,Ach Lydie, jak dlouho ti bude trvat, než sama sobě dovolíš si uvědomit, že ne vše je tvoje vina?" hodil do vzduchu řečnickou otázku a zmizel od stolu. ,,Vrátím se pozdě, nečekej na mě, máme ještě spoustu práce s případem Thomase," zavolal z předsíně. ,,A ty desky, Lydie," připomenul se. ,,Tati?" zamumlala jsem těsně před tím, než stačil zmizet. ,,Ano?" ,,Mohla bych se za ním stavit, třeba večer? Vzal bys mě s sebou, až tam půjdeš?" prosila jsem.

Mlčel.

Nejspíš přemýšlel, jestli to je vůbec dobrý nápad.

,,Teď to nebudeme řešit. Dnes musíme zjistit, k čemu vůbec došlo, ten kluk nebyl ještě včera při vědomí. Jestli se probudí, bude prioritou dobádat se alespoň něčeho z toho, co si bude pamatovat. Zatím to není dobrý nápad," upozornil mě a odešel.

Uklidila jsem nádobí, vrátila se pod deku společně s učebnicemi obsahující učivo k maturitě a snažila se toho zapamatovat co nejvíc. Každé slovo, které byl můj mozek ochoten vložit do paměti pro mě znamenalo rapidně se zvyšující možnost úspěchu u zkoušek, které se blížily až vražedným tempem.

Měla jsem strach, co se mnou bude.

Uvědomovala jsem si, že ať se zachovám jakkoli, tady mě už nikdy nikdo nevezme jako jednu z nich. Nikdy nezapadnu mezi lidi tady a až budu vodit svoje děti, ke kterým přijdu nejspíše díky adopci, protože kdo by se tu se mnou přátelil, natož cokoli víc, do školky a zpátky, nebudu si mít komu postěžovat, jak se mi dnes ráno špatně vstávalo, protože nebudu komunikovat s nikým jiným, než-li mým otcem.

A tehdy jsem začala snít o stěhování.

~~~

tak co? opravdu se za thomasem dostane? a kdyby ano, co byste od toho čekali?🤔