parker

27. KAPITOLA

Zhodnitila jsem, že nebude zrovna moudré otci psát, když bude momentálně s největší pravděpodobností zaneprázdněn papírováním s Thomasem. Tězče vydechujíc a znovu zoufale lapajíc po dechu jsem dobíhala domů po tom, co jsem chůzi v nesnesitelných botech zkrátka odmítla dák trpět, na začátku naší ulice si je sundala a utíkala bosá. Prudce jsem otevřela malou dřevěnou branku a opět jí stejným stylem zabouchla. Těžkými kroky jsem překračovala ob jeden schod a pokusila se zabrat za kliku domovních dveří.

Bylo odemčeno.

Udiveně jsem si dovolila pootevřít a škvírou prozkoumat, jestli se sem náhodou někdo nevloupal. Když jsem si tak nějak uvědomila, že ani toho nejhloupějšího člověka by snad nemohlo napadnout jít krást do domu muže pracujícího u policie a že tedy evidentně táta být doma musí, odvážila jsem se vkročit na studené kachličky které působily mým poškrábaným a celkově zuboženým chodidlům od drobných kamínků na chodníku takový příjemný pocit úlevy. Blaženě jsem se pousmála po došlápnutí i na druhou nohu nedbajíc na to, jaké špinavě ťápoty za sebou musím nechávat. Všude panovalo hrobové ticho a já začala pochybovat nad tím, zda vážně tak hloupí lidé, jejichž existenci jsem před pár sekundami vyvrátila, doopravdy nežijí. Možná pro to, jak moc jsem byla vyděšená, mě dokázali málem přivodit infarkt nevinné psí štěknutí odkudsi zvenčí nesoucí se otevřeným oknem v kuchyni. Nejistě jsem našlapovala, dokud mé nohy neucítily štiplavou bolest od vláken koberce před linem v obýváku. Snažíce se vypořádat s nepříjemným pocitem jsem dlouze zasyčela.

,,Tati?" zavolala jsem nervózně do velké prázdné místnosti. Odpovědi se mi nedostávalo a tak jsem se rozhodla popojít o kousek dál. Se zaťatými pěstmi a ztrápeným úšklebkem na tváři jsem pokračovala v malých krůčkách dokud jsem nedostoupla na parkety. S úlevou jsem se společně s výdechem jemně pousmála a uvolnila své dlaně. Otočila jsem se kolem své osy ve snaze někoho či něco spatřit, ale marně. Ve chvíli, kdy jsem se chystala zvolání zopakovat o něco hlasitěji a důrazněji jsem se zasekla při nádechu díky zaslechnutí vzlyku ozývajícího se z patra. Nakrčila jsem obočí a s nastraženými uši se téněř neslyšně přiblížila ke schodišti. Teď už bylo popotahování a tichý pláč téměř nemozňé nezaznamenat. Pomalu jsem se přibližovala k místnosti a snažila se rozpoznat, s kým otec vede rozhovor, přesněji koho se snaží uklidnit.

,,Tini, notak," povzbuzení neměli efekt. Brek neustával. ,,Chápu, jakou strašnou bolest teď cítíš. Když odešla Bexley bez jediného odůvodnění, taky jsem měl pocit, že se zblázním. Měl jsem chuť utéct od všeho a doufal, že tím zvládnu být dál od vzpomínek na ni. Ale pořád jsem věděl, že kdyby mě Lydie neměla ráda, šla by s ní. A stejně tak ty máš pořád Parkera, jen si k němu zase musíš najít cestu."

,,Ale ona-ona odešla dobrovolně. A pořád jsi věděl, že žije, jen ne s vámi. On-on by nechtěl. Nechtěl by mě tu nechat. A Parker? No-Notak, srovnej si ho s Lyd, vždyť jsou úplně odlišní. Já v něm oporu nemám." Promluvil mně povědomý hlas a zase se rozvzlykal. V hlavě jsem během několika vteřin měla jasný obrázek toho, koho za dveřmi své ložnice táta utěšuje.

,,Nechtěl, určitě ne, za to bych dal ruku do ohně, ale-"

Než stačil začít s jinými slovy útěchy, těžký bolestný pláč se opět rozlehl celým domem.

,,Můj malý chlapeček," téměř zakřičela paní Blacková se zjevným trápením a prosbou o vrácení času.

Víc už jsem nevydržela. Nedbajíc na to, že se teď prozradím, jsem seběhla do kuchyně nejrychleji, jak jsem dokázala, přemístila se do předsíně, kde jsem si nazula obyčejné tenisky a dřív, než na mě kdokoli stihl promluvit, vyběhla z domu. Ač jsem si to z počátku neuvědomovala, v průběhu mého úprku mi došlo, že směr mé cesty může mít jediný cíl - jehu dům. Pádila jsem ulicemi a snažila se nevnímat další pomatené tváře a vyděšené výrazy lidí v mém okolí, kterým jsem nemusela vidět do hlavy abych si dokázala domyslet jejich hrůzné představy o tom, co se mi právě přihodilo. S největší ignorací jakou můj mozek dokázal vyprodukovat mi cesta ubíhala neobvykle rychle. Netrvalo tedy dlouho a stála jsem před poněkud poničenými dveřmi sotva schopná popadnout dech. Při snaze zaťukat jsem si to kloubů zabodla třísky a místo doklepání za nadávek prudce udeřila špičkou okopané conversky do již vytvořené díry a ještě ji zvětšila.

,,Do prdele," křikla jsem . Než jsem se stihla poohlédnout po místečku, kde má ruka zůsane po nárazech na dřevo v pořádku, klika sebou škubla a za uším nelahodícího skřípání pantů jsem spatřila uslzeného kudrnatého chlapce s téměř vykouřenou cigaretou sevřenou jeho ukazováčkem a prostředníčkem, jehož předloktí sem tam krvácelo z mnoha malých čárek vyřezaných systematicky za sebou v neporušené linii. Pokusil se o křivý úsměv avšak i když se snaha cení, upřímně vážně nevypadal.

,,Pujdeš dál? Máma je pryč a po Thomasovi je tu poměrně prázdno," nadzvedl obočí s prosbou ve tváři. ,,Bože, Parkere," rozvzlykala jsem se a padla mu kolem krku, spíše pasu. Odhodil nedopalek a zabouchl téměr rozpadlé dveře. Pevně mě tiskl na svou hruď mezi tím, co mi umožňoval pociťovat jeho slzy neštěstí kutálející se z napuchlých víček až na mé vlasy. V této pozici jsme vydrželi zhruba dalších pět minut, kdy jsem si postupňe uvědomovala, že nepláču ani tak kvůli ztrátě Thomase, jako kvuli neštěstí osoby, na jejímž hrudníku jsem právě tvořila malé mokré flíčky.

A v tu chvíli mi došlo, že je něco špatně.

Otáhli jsme se od sebe a já citila, jako kdyby mi do srdce bodalo tisíce nožů po té, co jsem mu znovu pohlédla do utrápeného obličeje. Chtěla jsem spustit hloupé řeči o tom, jak mě to mrzí, co vše čas dokáže spravit a všemožné další klišé kecy, ale on mi ti práci ušetřil.

,,Já-já. Prostě jsem přišel domů a uviděl ty zasraný noviny před pr-prahem. A když jsem je chtěl hodit do koše tak si všimnu co je na nic napsa-napsaný. A všechno to před školou, ty l-lidi a ředitelka." Naříkal a já zabodla pohled do listin několika papírů ležících na stole. Otevřeny na stranách dvacet tři a dvacet čtyři, sem tam povlněné od kapek utrpení.

,,Lydie, proč? Měl-měl jsem se víc snažit. Měl jsem srát na školu a hledat ho kdy se dalo. Měl jsem u něj bylt jak to jenom bylo možný. Do hajzlu!" Křičel zároveň s pláčem.

,,Poslouchej mě, dělal jsi, co si mohl, jasný? Ty za to nemůžeš, musíš myslet i na sebe a poslední dobou to bylo potřeba. Pár dní navíc by to taky ovlivnit nějak nemuselo, tohle si prostě za vinu ned-"

A pak se to stalo.

Políbil mě.

~~~

1089 slov, nespočet dní přemýšelní nad tím, co sem vlastně dám, ale teď jsem spokojená! Omluvte případné přehlédlé chyby, vše píšu na mobilu, laptot mi opět stávkuje. Jste rádi za to, co se mezi nimi stalo? Pište komenty! Miluju vás❤️