parker

28. KAPITOLA

Jeho hebké rty se něžně třely o ty mé a já cítila..

Štěstí?

Stoupla jsem si na špičky a ruce omotala okolo jeho krku. Déšť jeho očí pomalu přecházel a z mé tváře vysychaly jednotlivé slzy. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle stáli, jak dlouho jsem s úsměvem na tváři ponechávala jeho velké dlaně objímat můj pas, nebo jak dlouho jsem sobě samotné dovolovala si onen okamžik užívat, ale vím, že bych nikdy nebyla schopná se takových chvil nabažit. Cítila jsem se jako v krajině, kde panuje mráz, chlad a sychravo, když najednou vyjde slunce a prozáří o to nejtemnější místo ukryté hluboko v podmáčené půdě lesů, kam by se předtím bála lidská noha vkročit.

,,Promiň, já jen," pronesl, když se odtáhl mezi tím, co já lapala po dechu. ,,Už se to nestane," vydechl a zabodl pohled k zemi.

,,Bylo to za účelem rychlýho odreagování?" Pohlédla jsem mu do nejisté tváře přes mé dlouhé řasy.

A já doufala v jedinou odpověď.

,,Já-Já nevím," cukl sebou a chytl se za vlasy. Učinil dva kroky dozadu. Mezi tím, co on si cosi mumlal, já pozorovala jednotlivé fotografie vystevené na zdech přede dveřmi do obýváku z předsíně, kde jsme stáli. Nic zvláštního na nich nebylo, dokud můj pohled nenarazil na snímek s celou Parkerovou rodinou, kde hromady pyšných babiček a dědečků hrdě obléhali malou nemocniční postýlku, kde ležel Thomas. To, co mě zarazilo nejvíce, byl muž, starší o pár let, než Tini, kterého za ruku držel tehdy asi pětiletý Parker. Snažila jsem se přijít na to, o koho by se mohlo jednat, ale fakt, že na svém levém prsteníčku nesl prsten více než jen podobný tomu, který stejně tak zdobil i ruku mladé maminky, mě vždy dovedl k myšlence, že to nemůže být nikdo jiný, než jeho otec. A než jsem si stihla v hlavě přehrát všechny zapamatované chvíle, kdy se o něm mohl tak kudrnáč zmínit, byla jsem přivedena hlubokým hlasem zpátky do přítomnosti.

,,Soustřeď se, prosim. O něm ti toho někdy povim víc," oznámil trochu rozzlobeně. ,,Stalo se toho na jeden den strašně moc, vystresovanej ze zkoušek přijdu domů ještě víc podrážděnej z toho, co se dělo před školou. Doma nenajdu nikoho, ale za to tyhle zkurvený noviny. A ani nevíš jak strašně dlouho se snažim si to všechno nějak urovnat, věř mi, nemáš o tom, co se v mojí hlavě posledního půl roku motá, ale-"

,,Klid," zarazila jsem ho a ruku položila na jeho rameno. ,,Já to chápu, dobře? Nemusíš tady chodit kolem horký kaše, to, že si prostě udělal něco jinýho, než si sám vlastně chtěl, mi nemusíš omlouvat," falešně jsem se usmála a snažila se to sama v sobě překonat.

,,Sakra můžeš mi taky někdy nechat něco doříct?!" křikl, až jsem sebou polekaně škubla. ,,Promiň." Dodal se značnem klidnějším hlasem a já kývla hlavou na znamení, že může pokračovat. ,,Prostě se toho od konce čtvrtletí strašně moc začalo měnit a já vůbec netuším, jak se to mohlo stát nebo jak se ti to vůbec podařilo, ale podařilo. Pravda je, že jsem tě v prvních týdnech bral jako samozřejmost, protože jsi prostě byla ta osoba, která naivně pomůže všem, za což tě vlastně i trochu nesnáším, ale k tomu za chvíli. Byla jsi pro mě líp snesitelná varianta Arthura, někdo, kdo mi vážně může pomoct k tomu, aby na mě máma jednou dokázala bejt pyšná. Ale když jsem tě vzal na ten most, když jsem tě tam vídával i jindy, kdy sis nevšimla, že ti někdo zpoza stromů a keřů sleduje, a zní to vážně debilně, když nad tim přemýšlím, ale chápeš mě, věděl jsem, že je něco jinak. Já nevím, co mám dělat. Nevím! A vím, že ať udělám cokoli, ztratím tě."

,,To se nestane, nikdy, neboj," ujistila jsem ho s úsměvem na rtech.

,,Ale jo, stane, po tom, kolik důležitejch lidí a věcí a vůbec všeho jsem ztratil tak krátkou dobu, věřím všemu." Zanadával a jeho oči se opět zaleskly vznikajícímu slzami.

,,A já nechci přijít o dalšího člověka, kterýho-kterýho-" rozkoktal se, jak zase začal popotahovat.

,,Kterýho?" zopakovala jsem s otázkou v hlase.

Chvíli bylo ticho.

Nic neříkal, popadal dech, snažil se působit co nejvíc vyrovnaně, i když jsem moc dobře věděla, že ani v nejhlubším koutě sebe není.

A po dobré půl minutě z něj vypadla dvě slova, která vše převrátila vzhůru nohama.

,,Kterýho miluju."

~~~

Škola se na mě sype jak domeček z karet, ale pořád tu jsem! A mám na vás 3 důležité otázky!

1) Jak jste spokojeni se směrem, kterým se Parker a Lydia pomalu vydávají s vztahem mezi sebou? Měli by pokročit nebo zůstat kamarádi?

2) Co byste řekli na to, kdyby kniha byla během dalších 5-10 kapitol až do konce psaná z pohledu Parkera?

3) Líbil se vám dnešní díl?❤️ Všech 734 slov jen pro vás s největší láskou!

Komentujte, votujte, brzy ahoj!💕✨