parker

15. KAPITOLA

Zlehka jsem našlapovala, aby křupání sněhu bylo slyšet co nejméně, pokud možno. Otočila jsem se a u toho stále popocházela. Pořád tam seděl, obláčky dýmu smíšené s párou mu stoupaly od úst, v klidu jsem se otočila a nevšimla si přírodě uzpůsobených kamenných schodů, v čehož důsledku jsem se skácela k zemi za několika nadávek vypuštěných z mé pusy. Přes vlasy, které se mi vrámci pádu přeházely přes tváře, jsem matně zahlédla, jak se zvědavě otáčí za zjištěním, co se děje.

Co nejrychleji jsem se zvedla a utíkala lesem zpátky. Když už jsem se chtěla zastavit a vydýchat, dupot ozývající se za mnou mě popohnal více, než jsem sama očekávala. ,,Zastav!" volal za mnou, ale já běžela dál. Jelikož v tu chvíli bylo mou hlavní prioritou ztratit se mu, pořádně jsem nekoukala kolem sebe a to, že jsem zahla na neznámou cestu, mi došlo až v momentě, kdy jsem přišla na to, že zároveň s tím jsem se ztratila sama.

,,Haló?" zavolala jsem a otočila se kolem své osy. Několik sekund panovalo hrobové ticho, sem tam přerušené šumem ptačích křídel nebo padáním sněhu z malých a pro tíhu příliš slabých stromků. Krátce na to jsem zaznamenala přebíhající siluetu z poza jednoho stromu za druhý. Bála jsem se, a jak. Znovu jsem se rozeběhla, doprovázena strachem a křupáním sněhu a větví pod ním ukrytých ať už od pohybu mého, či jeho. Mířila jsem neznámo kam s nadějí, že se mi podaří najít cestu odsud, když tu jsem si všimla, že mé nohy šlapou buď do, či blízko jiných ťápot. Chvíli jsem přemýšlela, zda neběhám dokola jako křeček uvězněný v kleci, abych stejně tak, jak on bloudí v ní, nebloudila já tady, ale po té, co jsem so zkusila poměřit velikost mých a již vyšláplých bot, zhrozila jsem se. Dokázala bych tam stát mnoho dalších minut a zděšeně pozorovat, jak moc jsou mé nohy oproti těmto malé, ale vzhledem k tomu, že mi byla hned po usouzení, že dokola vážně neběhám, zacpána ústa velkou dlaní, nebylo to ani možné.

Začala jsem sebou házet a vzpírat se, ale marně. Poslední, co mě napadlo, bylo podklouznout mu z objetí, kterým mě až néříjemnou silou svíral. Bleskově jsem se skrčila a byla připravena utéct, ale druhou, rukou mě chytl za zápěstí silou, pod kterou nejen nebylo možné se vymanit z jeho sevření, natož se vypařit někam daleko.

V tu chvíli jsem přemýšlela nad tím, jak moc ráda bych byla doma.

~~~

další kapitoly (hlavně 16;17) by snad měli za něco stát, hlavně po dějové stránce!🙏🏻❤️