parker

16. KAPITOLA

,,Ty?" pronesl znechuceně při pohledu na mě. ,,To bych měla říkat já," dodala jsem s úšklebkem. ,,Připadá mi, že jsme si dost nevyjasnili, kdo tady -" zvýšil hlas a zaujal postavení, ze kterého značně vyplývalo, že on je tady ten dominantní, avšak své připomínky zarazil hned po pohledu na mé líčko. ,,No do prdele," vydechl a uchopil mou bradu pro lepší výhled na své dílo. Ucukla jsem a zamračila se, pro dnešek a několik následujících dní jsem se jeho doteků nabažila až až. ,,Cos tam chtěla," dodal hned, nejspíš chtěl změnit téma. ,,Nehledala jsem tě, toho se bát nemusíš," zasmála jsem se. ,,Neptám se na to, co jsi nedělala," zasyčel. ,,Chtěla jsem pryč," nala jsem, kdy on jen nadzvel obočí.

,,Hele, já nevim, jestli sis toho stačil všimnout, ale na tváři mám stále otisky tvojí dlaně, poměrně to bolí a není to úplně neviditelný, můj táta z toho taky není nadšenej a já už vůbec. A poslední, co z dnešního dne stíhám pochopit, je důvod, kvůli kterýmu tu s tebou ještě vůbec diskutuju," zanadávala jsem a otočila se. Dala jsem se do chůze, ač neznámo kam, kamkoli raději, než být tady s ním. Trvalo mi asi hodinu, než jsem se vymotala z lesa a pak domů, kde nikdo nebyl. Svalila jsem se na gauč a sledovala televizi. Mezi tím mé myšlenky opět ubíhaly k Parkerovi. Kolem dvanácté se ozvalo klapnutí dveří hlásící příchod otce.

,,Ah, už jsi tady," poznamenal po vstoupení do domu, načež jsem otráveně protočila oči. ,,Viděl jsem ho, jak běží k nemocnici, teď když jsem jel zpátky," zamumlal, když si sundaval bundu a umisťoval ji na věšák. ,,Koho?" zvědavostí jsem se posadila a zpozorněla. ,,No, um, toho.. Parkera," chvíli přemýšlel a pak si vzpomněl na jeho jméno.

Směšné.

,,Chvíli po tom, co jsi vypadla mi volali z práce. Našli jeho bratra," dodal a já se musela pousmát. ,,Ten kluk mě vždycky dováděl k šílenství, ale to, co se mu teď děje. Nepřál bych to nikomu," vydal ze sebe. ,,Byl bych rád kdyby ses teď moc nezdržovala venku, zvlášť ne večer a už vůbec ne bez nějakýho oznámení, že jdeš pryč. Je to malý město, každej tu zná každýho a i přes to se to děje," políbil mě na spánek a chystal se nejspíš do kuchyně. ,,Počkej!" zavolala jsem za ním. ,,No?" ,,Co se stalo?" Pouze poukázal na tašku ležící v rohu místnosti a dál si hleděl své práce. Rychlostí blesku jsem se zvedla a začala jsem se v ní hrabat. Vyházela jsem snad všechen její obsah. Na zemi nyní leželo vše možné, od krabičky cigaret, přes dávno nepíšící propisky, až po peněženku s mojí fotkou uvnitř. Jediné, co jsem nestihla prozkoumat, byla složka s nadpisem v podobě dnešního datumu. Opatrně jsem otevřela desky a nakoukla dovnitř. V tu chvíli mé srdce vynechalo úder.

~~~

tak,
co tam asi bude?🙄