parker

30. KAPITOLA

,,Můžu?" hlas mého otce doprovázel ťukání na dveře mé ložnice. ,,Počkej chvíli!" Zavolala jsem a otočená zrcadlu bokem si zapla zip na zádech. Pohlédla jsem na sebe úplně stejně, jako před pár dny. Bohužel ne tak radostná, ne tak šťastná, a pokud jsem si tehdy myslela, že jsem nervózní, tak jsem si ten pocit dnes dokázala jednoduše vyvrátit. Na mé bělavé kůži byly černé smuteční šaty jako pěst na oko a ve stejnobarevných lodičkách ještě po matce jsem se cítila, jako by tady pro mě byla, bez ohledu na to, proč od nás odešla a rozhodla se žít nový život, nehledě na jakoukoli minulost, kterou jsme už desítku let s tátou představovali. Měla jsem pocit, jako kdyby mi tu zase byla oporou, předstvovala jsem si, jak se za tu dobu asi změnila, a jak vypadá, když mo párkrát do roka zavolá. Jak by tu s novou vyzáží mohla stát po mém boku a hrdě mě držet za pas, objímat mě a říkat mi, jak moc všeho, co se mezi námi stalo, lituje.

,,Lydie, přijdeme pozdě!" křikl znovu a tím mě vytrhl z přemýšlení.

,,Už jdu, promiň." Zavolala jsem a naposledy zkontrolovala, zda je můj vzhled v nejlepším stavu, v jakém být může. Zabrala jsem za kliku a vyšla z ložnice. Velké, teplé, stářím poznamenané dlaně zahřály má holá ramena a já se křivě pousmála do poněkud zvrásněné a utrápené tváře otce.

,,Nemusíš hrát tvrdou, dnes ne," ujistil mě. ,,Dnešek odpouští všechny smutky, co vyjdou na povrch," dodal.

Chystala jsem se kývnou hlavou, když tu jsem zaslechla hlasy z přízemí. S otázkou jsem se zadívala do očí tátovi očekávajíc na odpověď.

,,Blackovi jedou s námi, pokud s tím nemáš problém. Tini v tomhle stavu není schopná řídit a Parkerovi ještě řidičák nevystavili. Je to v pořádku?"

,,Jo, je, nemám nic proti. Jen- mohl bys Parkera poslat za mnou nahoru? Prosím." Zamrkala jsem jako panenka a hluboký upřímný smích táty jsem následně oplatila aspoň na chvíli veselou tváří.

,,Samozřejmě. Ale zkus to zkrátit, musíme tam být dřív než ostatní, připravit rakev a podobně."

Následně za klapotu svých bot opustil horní patro a témeř identický zvuk ve druhém směru cesty pár sekund na to dával vědět o příchodu jiného muže. Vyšel poslední stupínek s hlavou stále svěšenou k zemi. Mohla jsem slyšet jeho hlasité nádechy a výdechy, kterými se snažil uklidnit a ubránit před brekem. Natáhla jsem ruce k jeho zvlhlé tváři a nastavila ji pohledem na mne. Jeho modré oči byly zarudlé, nezářily tak, jako jindy, a mě ničil fakt, že se mi nedaří tomu zabránit. V hlavě jsem si rychle urovnala, co bylo tak zhruba vhodné říct a z hluboka se nadechla.

,,Chci abys věděl, že tě miluju. Říkám to znova a řeknu to kolikrát budeš potřebovat. Stejně tak tě miluje tvoje máma a ona je tady ta poslední, kdo tě opustí, když ne já. Mysli na to, co máš. Neříkám, abys bral tuhle odpornost jako něco, co se dá přejít, ale nezapomínej na to, že nic nesmíš vzdávat, už jen kvuli lidem, který tu jsou dál a hlavně sobě. Nedovedeš si představit, jak mě ničí tě tahle vidět, ale ještě hůř mi je, když ti nedokážu pomoct."

,,Myslím na to, a snažim se, vážně jo, Lyd," popotáhl a křivě se usmál, ,,nebuď kvůli tomu smutná, ne kvuli mně, prosím, slibuju ti, že se budu držet jak jen budu moct, vždycky, ale nesmíš to se mnou vzdát, ne-nesmíš mě tu nechat, já už bych to nedokázal." Šeptl a znovu se rozplakal.

A tehdy jsem mu slíbila, co jsem splnit nedokázala.

~~~~

Opětně se omlouvám, problémy nastávají🤦🏻‍♀️ teď dáme tak 1-2 kapitolky smutnější a pak jdeme vstříc už jen Parkerovi a Lydii! Napadá vás nějaký ship?💗 pište do komentáře💖

btw. ahoj petalobay , co tě asi u tý poslední věty napadlo?:----)💕