parker

24. KAPITOLA

Kráčela jsem míříc k mému domu, teď už sama. Hudbu vycházející ze sluchátek, které byly pevně zasazeny v mých uších, jsem navýšila o hlasitost a pokračovala v cestě. Zabočila jsem doprava a na konci ulice již mohla vidět stavení, kde jsem se na nic netěšila tak, jako na postel.

,,Dala sis na čas," zaslechla jsem hluboký hlas a hned sebou vyděšením trhla. ,,Pane bože," zamumlala jsem si úlevně pod fousy. ,,Vyděsil jsi mě," zasmála jsem se nuceně, snažíc se směrovat konverzaci k jakémukoli jinému tématu. ,,Kdes byla?" zopakoval již přímo otázku a já znervózněla. Začala jsem vydávat přemýšlivé zvuky v podobě zakoktaných eeeh, mno a bůh ví, čeho všeho dalšího. ,,Nemusíš mi lhát," pronesl, jakmile poznal, že se k odpovědi ani z daleka nemám. ,,Viděl jsem vás z auta, jel jsem s Marcusem," upřesnil a já měla blízkou představu monologů o tom, jak mi tahle komunikace s Parkerem nesvědčí a dalších hrubých vítek k našemu přátelství-?. ,,Než cokoli řekneš, chci, abys věděl, že to-"

,,Nezlobím se."

,,Já vím, a chápu tě, ale prosím, zkus pochopit, že se-" ,,Posloucháš mě?" nedzvedl obočí a hluboce se mi zadíval do tváře. ,,Co?" Cukla jsem uvědoměle hlavou. ,,Mně. To. Nevadí," zopakoval a zdůraznil poklesem hlasu každé slovo zvlášť. Chvíli jsem jen stála a čekala na škuby v jeho obličeji značicí, že jen žertoval, ale nic podobného se zjevně neblížilo. ,,Vlastně si myslím, že by mu to teď mohlo prospět," naznal a rozešel se směrem ke mně. ,,O čem to mluvíš?" zmateně jsem vykulila oči a na čele mi nasločila vlna nehezkých vrásek. ,,Teď to nemá cenu řešit, hm?" vydechl a pohladil mě po zádech. ,,Až to bude na místě, slibuju, že ti nenechám nic v tajnosti," usmál se a políbil mě na čelo. Bylo zvláštní cítit po takové době citít tak blízký kontakt s ním.

A pomalu mi docházelo, že ač jsem s ním kdykoli a jakkoli nesouhlasila, vždy tu pro mě byl.

Křečovitě jsem se zašklebila, což byl prvotní pokus o úsměv a vydala se do svého pokoje. Snažila jsem se přemýšlet o tom, co že mi to v prvních chvílích táta chtěl povědět, ale ať jsem se snažila jakkoli, vždy mé myšlenky skončili u něj. Spadla jsem zády na postel a dívala se do stropu. Ruce jsem si založila za krk a zkoumala detaily mého stropu, který byl stejný, jako ten v nedalekém divadle, kam jsem jako malá často s tátou chodila. Když tehdy přestal mít v období, kdy jsem byla asi v sedmé třídě, tolik času, který jsme tam spolu dříve trávili, přes týden, který jsem v létě trávila u babičky, objednal malíře a můj ledově bílý pokoj obohatil právě o onen strop. Milovala jsem ho spíše pro toho, kdo mi ho zařídil, než-li pro jeho vzhled.

A současně se vzpomínáním jsem hledala chyby na Parkerovi. Musela jsem tam proležet celé hodiny, jelikož když jsem si šla pro pití, všude panovalo hrobové ticho a hodiny ukazovaly pár minut po půl jedenácté. Vlastně jsem se celou tu dobu snažila najít na něm něco tak špatného, aby se mi znovu znechutil. Jenže má mysl si najednou dokázala vše logicky odůvodnit, nebo odpustit.

A tak se mi to poprvé v životě nepovedlo.

~~~

Omlouvám se, měla jsem tréningy, snad milion testů a dopsat hloupých 300 slov nebylo ani z daleka tak jednoduché, jak jsem si myslela, že bude😭😭💗

P.S.: važme si svých rodičů; my všichni😊💞