parker

31. KAPITOLA

,,Mateřství.

Popsala bych to, jako když vcházíte do koupelny s myšlenkou si užít příjemnou a uklidňující vanu plnou horké vody a pěny. Svléknete se, odevzdáte, co máte, jen pro to, abyste toho, za čím si jdete, mohli dosáhnout. Otočíte kohoutkem a vpustíte proud vody té nejpříjemnější teploty, jaký vám existuje. Zhasnete, zapálíte svíčky a spokojeně se ukrýváte do tepla hřejících kapek. Občas se mezi ně vežene chladný, či až ledový proud, ale vy to vždy dokážete přejít, zvládnout, a to jen díky té čísté lásce, kterou vše špatné a zlé odháníte. Ale co když tohle všechno zmizí? Co když plamínky plápolající na knotech sfoukne studený ostrý vítr, který sebere vše, co máte?" srdce trhajícil pláč narušil monolog paní Blackové. ,,Najednou budete sami, prázdnota uvnitř vašeho srdce vás bude rozežírat, co budete dělat? Budete schopni myslet i na to ostnaní, co stále máte, nebo se jako dopis zavřete do obálky s nápisem deprese a nikdy se nikým nenecháte znovu otevřít? Co si vůbec poči-počinete? Budete na to připraveni?" se slzami v očích se zahleděla do nejbližších přátel a přívuzných sedících v jevišti. ,,Já nejsem. A ani být nechci," téměr zašeptala a znovu se hluboce rozplakala.

Na stupínek okamžitě vyběhl Parker, který ji šel jako jediný zbylý potomek mající schopnost utěšit svou matku zavalit do hřejivého a ač láskou, tak neštěstím plného obětí. Seděla jsem v první řadě. Můj výhled na danou situaci byl perfektní, avšak já si ho ani při nejmenším neužívala. Nevěděla jsem, co mám dělat, bylo mi hloupé se zvednout a pomoct, ale zase jsem přemýšlela nad tím, jak naštvaný by mohl Park posléze být za to, že jsem ho nechala jednat samotného a podobně. Moje dilema bylo naštěstí vyřešeno v momentě, kdy se s nešťastnou dvojicí vystřídal farář. Dopověděl posledních pár slov zahrnující upozornění o tom, jaké obrovské neštěstí je tohle vše (což si všichni zde sedící ve smutečních šatech dokázali uvědomit i bez něj) a spousty dalších klišé řečí, o které vlastně nikdo nestál, protože to akorát celé zhoršovaly a ve většině případů učinily z raněných osob ještě naštvané. A věřte mi, že sedět vedle staré, už samy o sobě arogantní dámy nalazené do právě této nálady doopravy není příjemný zážitek.

Po zmlknutí starého, mužského hlasu se většina přítomných odebrala za Tini, třeba již po několikáté ji projevili upřímnou soustrast a poté se tiše vytratili. Když jsem se chystala rozejít ke kudrnáčovi, který svým výrazem doslova žadonil o něčí přítomnost, za rameno mě k sobě přitáhl otec.

,,Pomůžu jí." špitl a nenápadně hlavou kývl k ublížené matce sedící na židli dál těch ostatních. ,,Tady," z vnitřní kapsy saka vytáhl peněženku a z ní mi do ruky vložim poněkud větší obnos. ,,Někam zmizte, minimálně on to teď potřebuje, a ty taky nevypadáš moc dobře." Naznal a já se na něj podívala s ironickým díkem v tváři.

,,Lydie, takhle jsem to nemyslel, a ty to víš, tak toho teď, prosím, nech. Zkrátka v tebe vkládám důvěru, tak mě nezklam," varoval mě a odešel. Otočila jsem se a vydala se naproti Parkerovi.

Možná i něčemu víc.