parker

4. KAPITOLA

,,Lydie, okamžitě vstávej!" zakřičel na mě z přízemí do patra otec. Bylo něco málo po půl  osmé a já odmítala jít dneska do školy, bála jsem se. Možná, že to, co jsem včera udělala, mi ulevilo a dodalo dobrý pocit, snad jsem se na chvíli cítila svobodně, ale momentálně bych ani v nitru nenašla sebemenší zbytek těchto pocitů. ,,Je mi špatně," zamrmlala jsem a zavrtala se pod peřinu. ,,Cože?!" zavolal znovu a po pár sekundách mi bylo umožněno slyšet křupání schodů, které mohlo znamenat jedině to, že jde za mnou nahoru. ,,Že mě bolí břicho a hlava," záměrně jsem nalomila svůj hlas. ,,To přejde," mrkl a strhl deku na zem. ,,Nene!" ,,Fajn," zamumlal a zmizel z pokoje, přičemž se za chvíli vrátil s teploměrem v ruce. ,,Na, za chvíli jsem tady," oznámil a odešel. Když se zase kroky začaly ozývat ze zdola, nahnula jsem se k topení a přiložila k němu jeho želízkovou špičku. Po chvíli se vracel a já se vrátila do původní polohy. Když si zkontroloval ukazující hodnotu, povzdechl si a vrátil mi peřinu. ,,Ve tři jsem zpátky, udělej si čaj a lež," usmál se.

Po dopištění pneumatik jsem si vzala laptop a projížděla všemožné sociální sítě. Netrvalo dlouho a přišla mi zpráva od jediného člověka ze školy, který mě denně nezasypává stovkou nadávek.

Lucy Collins: co, že nejsi ve škole?

Lydia Lorenz: Parker.

Lucy Collins: to tě táta nechal doma?

Lydia Lorenz: řeknu ti to někdy jindy, prostě jsem to uhrála:3

Lucy Collins: okey, závidim ti:(

Lucy Collins: jdu se připravit na teror, zatim

Lydia Lorenz: hah, jen trp:dd 
(p.a.: Děkuji LittleSmoker, že mě naučila psát tohohle smajlíka tímto stylem:dd)

Vítězně jsem se usmála a začala pracovat. Vstala jsem, ustlala si postel a roztáhla žaluzie. Koukla jsem se z okna. Všude padaly sněhové vločky a rušné ulice města byly zbarvené do ošklivé, avšak pro toto místo tak typické šedivé barvy, jenom díky místním podmínkám. Všude jinde byl sníh čistě bílý, ale zde neměl nejmenší šanci udržet sou přírodní zářivou barvu. I když mi vlastně nic nebylo, čaj jsem si vážně uvařila a pustila si televizi. V momentě, kdy na MTV hrál písnička Don't Look Down od Martina Garrixe jsem si z neznámého důvodu vzpomněla na něho. Popadla jsem svůj telefon, který doposud ležel po mém levém boku a rozhodla se mu napsat.

Lydia Lorenz: užij si dnešní doučování

Nemusela jsem dlouho čekat a dostalo se mi odpovědi. Předpokládala jsem to. Nezáleží na tom, že byla právě asi polovina první hodiny, on byl schopný odepsat za všech podmínek. Nedělalo by mu to problém ani tabule.

Parker Black: ty mi vůbec nelez na oči!

Lydia Lorenz: dneska se toho bát nemusíš, snad ani zejtra

Parker Black: škola je malá, rozvrhy jsou vyvěšený ve druhym patře, buď si jistá, že tě najdu

Lydia Lorenz: bububu, moc se (ne)bojim

Parker Black: měla bys

Lydia Lorenz odeslal(a) fotku.

Parker Black: nene:dd

Lydia Lorenz: ano:--)

Parker Black: tatínek by asi ne moc rád zjistil, že mu jeho milovaná dcera lže:dd

Lydia Lorenz: teploměr ukázal 37,8°C

Lydia Lorenz: tvá taktika, děkuji

Parker Black: moje taktika je se vypravit a jít za školu

Parker Black: tu trapárnu s teploměrem jsem použil naposled  v prváku

Zobrazeno 08:43.

×××

a) Neskutečně vám děkuju za všechny čtení, votes a komentáře, které tomuto příběhu dáváte. Momentálně se to pohybuje cca kolem 20, což je na to, že je teprve začátek, šílený! <3

b) Všechno, co kdy padne v textingu či přímé řeči nespisovně a podobně, je naschvál. Nikdo nemluví stále spisovně a už ůbc nepíše, pokud nemá nastaveno automatické opravování. Proto chybí velká písmena, čárky a podobně. Jinak se snažím sdělující text psát 100% spisovně. (Říkám, snažím.)

Děkuji za všechno, brzy jsem tady pro vás zase!:)