parker

22. KAPITOLA

Momentálně se pohybujeme sotva v první třetine příběhu a nechci to zbytečně nudně protahovat - proto ten časový poskok.

Dny ubíhaly jako voda. Situace mezi mnou a mými spolužáky se zklidnila. Nebylo divu, každý měl naspěch, maturitní zkoušky klepaly na dveře, zbývalo jen pár dnů. Od onoho incidentu s Jackem jsem se změnila, řekla bych. Teď už jsem tou uzavřenou dívkou nebyla jen ve škole, ale doma. Odmítala jsem zbytečnou komunikaci s okolím, stále jsem přemýšlela nad tím, jestli měl tehdy ve sklepě blonďák pravdu. Zda jsem si to vážně nezavinila sama a dobrovolně si tuhle reputaci nevybrala. S Lucy jsem přerušila i to malé přátelství, které mezi námi panovalo, právě kvůli tomu, že jsem se dotkla ega Jacka. Teď už jsem vážně přežívala v domnění, že nemám ke komu jít a komu se svěřit. Bývala pro mě jednou z mála osůbek, za kterými jsem se mohla vydat, svěřit se a vědět, že se mi nevysmějí, naopak budou dělat vše pro to, aby mi pomohli. A teď společně s tím málem zmizela i ona. Otec byl čím dál více zaneprázdněn svou prací, trávil více a více času v nemocnici či kanceláři, věnoval se případu Thomase a snažil se vypátrat viníka, aby předešel dalším neštěstím s podobným příběhem. Zmiňoval se o jeho zhoršujícím se stavu, sem tam mi do hlavy vložil jeho myšlenky o tom, jak moc je na mě pyšný a bude ještě více, až odmaturuji. Vždy jsem si u toho vzpomněla na Parkera, který se poslední dobou v hodinách snažil, opravdu ano. S úsměvem jsem sledovala, jak kráčel k tabuli, už jen nervózně čmáral číslice bílou křídou na tmavý povrch a s tázavým pohledem sledoval, jak se učitelův úšklebek mění v radostnou tvář a oznamuje mu, že tímhle stylem se jeho šance na úspěšné složení zkoušek dočista mění. Měl radost on a já ji z neurčitého důvodu mívala za něj. Avšak vždy, když se naše oči setkaly, můj i jeho šťastný výraz zmizel a vyměnili jsme si hluboké pohledy s kamennou tváří. Také mě užíraly myšlenky, jestli vůbec lituje té velké přestávky, která nás tehdy od sebe oddálila ještě víc, než jsme kdy byli, ale naučila jsem se žít s pocitem, že právě v tuhle dobu to je to poslední, co by ho zajímalo, natož nějak tížilo.

A  já byla rozhodnutá na to taky zapomenout.

Teď už jsem kráčela jarem naplněnými ulicemi malého, avšak poměrně rušného města, odkud jsem už dávno byla rozhodnutá po škole vypadnout. Sledovala jsem zamilované páry, které kolem mě rychle procházely stejně tak, jako smějící se teenageři a jiní, zhruba podobně osamělí, lidé. Všechny tyhle osoby mě táhly k jedinému místu. K místu, kde jsem se tehdy alespoň na malou chvíli dostala blíže k onomu přetvařujícímu se kudrnatému chlapci a k místu, kde jsem si zároveň s tím mohla v klidu srovnat myšlenky. Počítala jsem také s faktem, že je možné se s ním právě tady setkat, ale zároveň mě to nějak nevyvádělo z míry. Když se mi z dálky naskytl pohled na starý most, jemuž dodávala kouzlo spousta kvetoucích stromů, mezi kterými se on sám a staré štěrkové cesty dokonale vyjímaly. Panovalo zde ticho občas narušené šumem, který vyvářely nové listy ještě donedávna opadaných stromů, zpěv ptáků či sem tam nějaké to vrzání méně a méně stabilních plechů. Vyhledala jsem to nejvíce bezpečné místo k sezení, což mi vzhledem k tomu, jak často jsem se zde poslední dobou pohybovala, nezabralo moc času. sledovala jsem moje nohy pohupující se nad propastmi, zatím co můj zadek pevně přilnul ke kovovým základům. Opřela jsem se o trám vedoucí kamsi nahoru, kde později tvořil společně s několika jemu dosti podobnými sloupy velký oblouk kolem dané strany, stejně tak jako na druhé. Zavřela jsem oči a uvědomila si, jak moc jsem si to tady zamilovala. A také díky komu.

Tehdy jsem si byla jistá, že pokud mám někde umřít, tak nechci nikde jinde, nežli zde.