parker

13. KAPITOLA

Až do patra s učebnou, kde měla probíhat druhá hodina, jsme mlčeli. Nevěděla jsem, co mu na to říct. Přišlo mi neslušné se rýpat v jeho osobních záležitostech a když jsem se pokusila mu nějakým způsobem vyjádřit soucit, okamžitě mě okřiknul, ať ho hlavně nelituju, že to je to poslední, co teď potřebuje slyšet.

Tak jsem nic neříkala.

,,Jdi první," řekl na začátku chodby s laboratořemi. ,,Co? Proč?" Nechápavě jsem sebou zatřásla. ,,Tak asi nebude úplně nejlepší, když přijdeme spolu, pozdě," řekl otráveným tónem hlasu, zjevně ho dnešek už moc vyčerpal. ,,Tak promiň," prskla jsem a pokračovala ke třídě. Zaklepala jsem a několik vteřin na to vešla do třídy.

,,Ah, paní Lorenzová. Pozdě, pozdě?" neodpustil si učitel kolem sedmatřiceti svou poznámku. ,,Zaspala jsem, omlouvám se," naznala jsem a zapadla do lavice. Na druhém konci se krčila malá zrzka s brýlemi, která i za předpokladu, že s nikým  nekomunikovala déle, než pět minut a už, tak ne z jiného důvodu, nežli práce ve skupinách, byla oblíbenější, nežli já. Proč? Oh. Ano, její otec nemusel, už jen z principu své práce, dennodenně honit po městě její spolužáky, co se někde na ulicích zfetují, opijí, někoho začnou obtěžovat nebo si stříkají graffiti po budovách obchodních center.

Než jsem se nadála, klika cvakla a dveře se rozlétly takovým způsobem, že narazily do zdi a zase se odrazily. ,,To už ale snad přeháníš, nemyslíš?" zoufale ale zároveň s hněvem v hlase zachraptěl pan Vance. Avšak student neprojevil sebemenší ohleduplnost, bez odpovědi zamířil do poslední trojlavice mezi Jacka a Franka. Zbytek hodiny, stejně jako další hodiny, proběhly v normálu. Občas si někdo rýpl, zasmál se na můj účet, ale to nebylo nic, co by mě udivovalo, natož snad rozhodilo.

O přestávce jsem zůstala zašitá v levé zadní lavici u okna a projížděla si facebook na mobilu. Zaslechla jsem šuškání a později dušený smích, nicméně se mi dařilo jej ignorovat. Alespoň do doby, než jsem byla zatáhnuta do konverzace.

,,Pozor, pozor, slečna šprtka na sebe vzala černou!" poukázal na mě a hlasitě se zasmál. Dalších, přibližně deset lidí, kteří byli také v učebně a neprováděli hlouposti na chodbách, se zasmálo s ním. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, co se chystám vypustit z pusy, prostě jsem okamžitě reagovala. Krev se ve mě po tom všem s ním vařila. ,,Pozor, pozor, panu drsňákovi dneska zkolabovala matka, že by si konečně uvědomila, jakou sračku porodila?!" křikla jsem nazpět a zároveň s tím uzamknula a třískla s telefonem o lavici silou, kdy bylo více než jasné, že mi displej začala zdobit ne jedna pavučinka, ale to bylo teď to poslední, co mě teď zajímalo. A najednou zavládlo ticho, bylo by slyšet padat špendlík.

Až v tu chvíli jsem si uvědomovala, co jsem udělala.

Věnoval mi nenávistný pohled a rozešel se mým směrem. Za tričko mě vytáhl do stoje a změřil si mě pohledem, načež se znechuceně ušklíbl. Rázem mi přilétla facka o síle, kterou mé tváře nikdy dříve nepoznaly. V jejím důsledku jsem pootočila hlavu na levou stranu.

,,V životě jsem se v nikom tak nespletl, v životě jsem neviděl větší svini."

~~~

Pocity?🙈