parker

26. KAPITOLA

Je mi 14 a maturitu jsem tedy zatím neskládala, navíc si myslím, že by to popisování moc nikoho nezaujalo, avšak kdyby ano tak pardon, že je tu hned ten přeskok.
___

,,Tak nashledanou, slečno Lorenzová," zahlásala naposledy brýlatá žena oděna do šedivého uplého kostýmu. ,,Naschledanou," široce jsem se usmála, než jsem zavřela poslední dveře a konečně pořádně vydechla.

Upřímně jsem z hloubi srdce doufala, že tu ženskou už nikdy neuvidím.

Když už jsem scházela schody, současně jsem začala psát SMSku tátovi, aby mi dal vědět, kdy je schopný pro mě přijet, protože jsem po ranním cupitání až do školy a ještě ve škole z jedné třídy do druhé měla nohy na odpis. Řekla bych, že jsem se spíše věnovala displeji mobilu, než-li opatrnému našlapování - a podle toho to taky dopadlo. Jak jsem tak jednu nohu směrovala přes druhou, přehnala jsem to a když jsem škobrtla o stupeň níž, bylo mi jasné, že se už nezachráním. Až příliš rychlým pohybem jsem skončila na zemi, rozpláclá, jako moucha.

Když jsem po chvíli otráveně zvedla hlavu ze země, zahlédla jsem telefon ležící o pár kroků dál, psaníčko jsem cítila pod břichem, čili o to jsem se bát nemusela, ale mnohem větší strach mi navodily tři páry chodbou se přibližujících nohou, které jsem spatřila při rozhlížení po vytrousených věcech. Okamžitě jsem se snažila vstát a dát se opět do kupy, ale nedokázala jsem se postavit na ty pitomý jehláče. Hlučný smích a hluboké hlasy se zdály téměř v těsné blízkosti, když jsem zaslechla klapot nízkých podpatků z očividného scházení do nižšího patra a stíny postav se vytratily. Oddechla jsem si a pokusila se si v sedě nasadit z chodidel sejmuté boty.

,,Lydie?" Ozval se za mnou známý hlas. Zastavila jsem se v pohybu, pevně jsem svírala botku a nervózně zarývala nehty do jemných krajek. Seděla jsem k němu stále zády, rozhodnutá se za žádnou cenu neotáčet. ,,Chceš pomoct?" Pronesl nejistě; stále jsem mu nepohlédla do tváře. ,,Já- já si poradím," poměrně nervózní jsem se snažila ho odbýt a uvedla své tělo opět k činnosti. Chvíli bylo ticho, čekala jsem, jestli mu třeba dojde, že o jeho společnost nějak zvláštně nestojím. ,,Mám jít?" slyšela jsem drsné škrábání kůže nehty; odhaduji, že si ten zátylek vydřel do krve.

,,Jo, to bys mohl," přidala se další osoba s hlasem samotným vypovídajícím, že je s momentální situací více, než nespokojený. Ani jsem se nemusela otáčet, nějak jsem si dokázala domyslet vidinu stojícího a evidentně rozzlobenéhio Parkera. ,,Půjdem?" navrhl a já okamžitě souhlasně kývla. ,,Už si snažíš šplhnout?" Zavolal Jack. ,,Nejsem si jistej, jestli bude brát tvoje máma Lydii jako dobrou náhradu za Tommyho!" Křikl naposledy. Spatřila jsem hněv mísící se s nejistotou v obličeji bruneta.

Mířili jsme ven. Když na dlažbě následující schody vedoucí z ústavu, začala jsem vnímat lítostivé pohledy, které nám okolí věnovalo. ,,O co jde?" Podezíravě jsem se na něj podívala. ,,Nemám tušení," zamumlal, když projížděl zprávy v mobilu. ,,Ale měli bychom jít," naznal a bez optání vykročil. Před přechodem nás zastavila ředitelka školy.

,,Dobrý den," křivě se usmála. Neměla jsem náladu na ní mluvit, Parker zjevně taky ne. ,,Nechtěla jsem vás nějak zdržovat," přiznala po chvíli ticha. ,,Jen doufám, Parkere, že ta hrůza nějak neovlivnila vaše výsledky a kdyby jste potřeboval s čímkoli pomoc, nezapomeňte, že přes všechno špatné, co jsme si kd udělali, jsem tu pro vás," vydechla a s pohlazením jeho ramene odešla. A pak mi to došlo.

Thomas.

~~~

Vrátila jsem se z Anglie; společně se spoustou krásných vzpomínek, výměnou kontaktů s Němci na trajektu (A že byli oba hezcí a řekli si první!😂💦) a hlavně se spoustou inspirace a přesáhnutí 100K reads! Nemůžu tomu uvěřit! Příští díl bude cca o 1K slovech jakožto menší speciál.😊💞