parker

9. KAPITOLA

,,Zpomal!" Zakřičela jsem, aby mne bylo vůbec možné přes hluk, který tvořil silný vítr kolem nás, slyšet. ,,Proč? Užívej si to!" Zavolal na mě zpátky a u toho se zasmál. Mně ale do smíchu vážně nebylo. Seděla jsem na motorce jedoucí bůh ví kolik kilometrů za hodinu a myslela si, že každou chvíli spadnu. Tak jsem své ruce obmotané okolo pasu řidiče onoho prostředků donutila ještě víc zatlačit a co nejpevněji je držet u jeho pasu. A jedním z bodů, proč se mi hlavou neustále honily myšlenky okolo bauračky, nebyly jenom chybějící helmy na našich hlavách, ale i ten fakt, že právě Parker je ten, kdo motorku řídí.

Zastavil na odlehlém místě, daleko od města, ze kterého jsem se sem před pár minutami vydali. ,,Neměl by tu někde být?" podezřele jsem se na něj podívala. ,,Jo, vždyť je, jen kousek dál, tam bych se s motorkou nedostal," oznámil a vydal se houštím, tedy spíše prošlapanou cestičkou v něm. Rozhodla jsem se, že jelikož nevím, kde se právě nacházíme a nemám nejmenší ponětí, jak se dostat zpátky domů, bude pro mě lepší nechat se vést jeho kroky, ač se v tom důsledku mohu dostat taky někam úplně jinam, než je v popisu jeho sdělení.

,,Seš si jistej, že jdeme správnou cestou?!" ,,Víc než to. Byl jsem tu alespoň stokrát, věř mi," odvětil rychlostí blesku, jako kdyby si to nacvičoval bůh ví, jak dlouho. ,,Nevěřim," prskla jsem tiše a dál se prodírala všemi možnými trny, u terých mi bylo už tak nějak jasné, že mé nové džíny o poznámky tohohle zážitku rozhodně neochudí, všelijak sebou házela, jen aby se kterákoli část mé pokožky neseznámila s listy kopřiv, kterých tu bylo opravdu požehnaně a když už by na to muselo dojít, tak jen opravdu málo. ,,Co si říkala?" kořeny, které zrovna vydávali zvuk dupotu jeho nohou, jak přes ně právě přecházel, se najednou přestali ozývat a já si z toho dokázala odvodit, že zastavil. ,,Nic, jenom se mi t-" a v tu chvíli jsem to uviděla. To místo bylo tak podobné všem jiným, o kterých se mi kdy zdálo.

Nevnímala jsem nic jiného, než všechnu energii, co zde byla a každý detail, který šlo okem nepřehlédnout. Zrezavělé oblouky tvořící celkový obrys, který se pomalu rozpadal v nic, v určitých místech přerušené kolejní vozovky a sem tam nějaký trám, na jehož nepřítomnost v případě, že nebude dávat pozor kam šlapete,tvrdě doplatíte. Doslova. Neodhadnutelně hluboká propast, která byla jako stořená pro všechny, které už bytí v dnešní společosti a době nebaví a jediné, po čem touží, je jednosměrná jízdenka do osvobozující tmy a nicoty. Už dávno jsme si ve školních vyučovacích hodinách říkali o jakýchsi Krvavých skalách, které tvoří nespočet srázů a podobných nebezpečných lokalit, ale nikdy mě nenapadlo, že něco takového dokáže vytvořit sama příroda. Snad ani, že se kdy k něčemu podobnému dostanu, ono totiž když od malička slýcháte nejrůznější příběhy o ztracených životech v těchto lokalitách, nějak necítít nutnost se k nim přibližovat více, nežli je nutné.

Chcí víc, chci vidět vše z menší vzdálenosti.

A tak činím krok v před, ba půda podemnou mizí.