parker

6. KAPITOLA

2K reads? Cože? Miluju vás! ❤.

Vycházela jsem že školy, když v tu mi cestu zkřížil Arthur. ,,Lyd, prosím!" hysterickým hlasem po mně začal pištět. ,,Co je?" pokrčila jsem podezřívavě obočí. ,,Zbav mi toho idiota!" zavzlykal jako malá holka, které někdo sebral lízátko, na které se těšila celé dopoledne. Je fakt, že vidět ho v tomto rozpoložení, nebyl žádný nezvyk. ,,Parker, za všechno může Parker!" vykřikoval, až jsem ho musela napomenout, aby si hlídal hlasitost svého projevování. ,,Je to s ním k nevydržení! Zatím jsem se sedmkrát snažil vysvětlit mu jednu problematiku a on ji za tu dobu nebyl schopnej ani z části pochopit! Neustále chodí pozdě, vzteká se, když už na něj ze zoufalství zvyšuju hlas a pravidelně dochází za neuvěřitelný rany od bouchnutí dveřma, který mimochodem taky nejsou z oceli!" dokončil svůj monolog a pak začal zhluboka dýchat, protože všechna slova ze sebe sypal jako Eminem. ,,A já s tím mám dělat jako co?" zasmála jsem se, bylo vážně směšné ho tahle sledovat. ,, Vzala bys to prosím za mne?" pohlédl mi do tváře přes své tlusté brýle a zamrkal řasami, což mu doopravdy nepřidalo na efektu nevinné oběti. ,,Zapomeň!" Vyjekla jsem. ,,Ani v tom nejhorším a nejšpatnějším snu!" odstrčila jsem ho od sebe a šla domů, jak jsem plánovala, než mi to znemožnil on. Něco za mnou ještě volal, ale to jsem ignorovala. Ve finále jsem spíš i odmítala mu rozumět.

Během několika minut jsem odemykala hlavní bránu na pozemek našeho domu. Tašku jsem zahodila už v chodbě a svalila se na pohovku před televizí, ale za krátko jsem byla nucena se vydat zpátky, jelikož se z ní ozval zvuk mého telefonu oznamující novou příchozí zprávu na meseengeru.

Parker Black: co děláš zejtra?

Lydia Lorenz: asi sis spletl chat.

Parker Black: ne?

Lydia Lorenz: pak nechápu, proč se na to ptáš zrovna mě.

Parker Black: protože. odpovíš mi?

Lydia Lorenz: jsem doma.

Parker Black: budeš ochotná se mnou strávit nějakej čas po škole?

Lydia Lorenz: co prosim?

Parker Black: ten kretén arthur mi už leze na nervy a ty jsi jedinej schopnej člověk ze třídy

Lydia Lorenz: buď tak hodnej a mírní výrazy, děkuju. a s prominutim za předpokladu, že tě to nedokázal naučit on to nedokážu asi ani já.

Parker Black: fajn, ve čtyři u tebe. musím jít čau.

Lydia Lorenz: no tak to si teda ještě rozmyslim, podle toho jestli bude táta doma.

Parker Black: má službu, to vim i já.

Lydia Lorenz: no jo, ty ho vlastně vídáš pomalu častějc, než já.